Jób 11

¹Tu odpověděl Sófar Naamatský. Řekl:

²Cožpak tohle množství slov nemá být zodpovězeno? Zdalipak bude žvanil v právu?

³Umlčí tvé prázdné řeči muže? Posmíval ses a nikdo tě nezahanbí?

⁴Řekl jsi pak: Má nauka je ryzí, jsem čistý ve tvých očích.

⁵Avšak kéž by se Bůh rozhodl promluvit a otevřel by proti tobě své rty.

⁶Kéž ti oznámí tajnosti moudrosti, protože ⌈obezřetnost má dvě stránky,⌉ ⌈a věz,⌉ že Bůh ⌈kvůli tobě zapomíná část tvé zvrácenosti.⌉

⁷Cožpak vystihneš pochopení Boha, vystihneš snad Všemohoucího v jeho dokonalosti?

⁸⌈Vyšší než nebesa⌉ -- co s tím uděláš? Hlubší než podsvětí -- co o tom zjistíš?

⁹Její míra je delší než země a širší než moře.

¹⁰⌈Pokud chce něco změnit, uzavřít, shromáždit, kdo jej od toho odvrátí? ⌉

¹¹Vždyť on rozezná podvodníky, zahlédne nepravost, aniž by to musel pozorně zkoumat.

¹²I tupec nabude rozumu a z hřebce divokého osla se zrodí člověk.

¹³Pokud ty připravíš své srdce a vztáhneš k němu své dlaně --

¹⁴je–li ve tvé ruce nepravost, vzdal ji od sebe, a nenech ve svých stanech zabydlet zvrácenost --

¹⁵tehdy totiž pozvedneš svou tvář bez potupy, budeš jako odlitý z kovu a nebudeš se bát.

¹⁶Ty totiž zapomeneš na trápení. Budeš na něj vzpomínat jako na vodu, která odtekla.

¹⁷A nastane věk jasnější než poledne; byť by bylo všechno ponuré, bude to jako ráno.

¹⁸Budeš doufat, protože je tu naděje, rozhlédneš se a ulehneš v bezpečí.

¹⁹Budeš ležet a nikdo tě nebude děsit a mnozí budou hledat tvou přízeň.

²⁰⌈Zeslábnou oči⌉ ničemů, ⌈jejich útočiště zaniklo⌉ a jejich nadějí je vydechnutí duše.

¹A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:

²Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?

³Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.

⁴Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma.

⁵Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,

⁶Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.

⁷Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?

⁸Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš?

⁹Delší jest míra její než země, a širší než moře.

¹⁰Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?

¹¹Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?

¹²Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.

¹³Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;

¹⁴Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:

¹⁵Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.

¹⁶Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.

¹⁷K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.

¹⁸Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.

¹⁹A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.

²⁰Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.