Jób 10 Porovnání: ČSP vs Kralická

Jób 10

¹Má duše si zhnusila můj život, ⌈dám průchod svému stěžování⌉ nad sebou. Budu mluvit v hořkosti své duše.

²Řeknu Bohu: Neprohlašuj mě vinným. Oznam mi, proč se mnou vedeš při.

³Cožpak je pro tebe dobré, že utlačuješ, že zavrhuješ výtěžek svých dlaní? Dovolil jsi, aby se zaskvěl ⌈plán ničemů?⌉

⁴Máš tělesné oči, díváš se snad, jako se dívá smrtelný člověk?

⁵Cožpak jsou tvé dny jako dny smrtelného člověka, jsou snad tvé roky jako dny muže,

⁶že hledáš mou zvrácenost a pátráš po mém hříchu?

⁷Podle svého poznání víš, že nejednám ničemně, a není, kdo by vysvobodil ze tvé ruky.

⁸Tvé ruce mě utvořily a uspořádaly mě ⌈spolu se vším okolo. A teď bys mě pohltil?⌉

⁹Rozpomeň se přece, že jsi mě udělal jako hlínu a ⌈do prachu mě zase chceš vrátit.⌉

¹⁰Cožpak mě nesléváš jako mléko a nezahušťuješ jako sýr?

¹¹Oblékáš mi kůži a maso, proplétáš mě kostmi a šlachami.

¹²⌈Daroval jsi mi⌉ život a prokázal milosrdenství a tvá starost zachovala mého ducha.

¹³Avšak tyto věci jsi uchovával ve svém srdci; vím, že takhle je to s tebou:

¹⁴Kdybych zhřešil, ty mě budeš střežit a pro mou zvrácenost mě nenecháš bez trestu.

¹⁵Kdybych jednal ničemně, běda mi; i kdybych byl spravedlivý, nesmím zvednout hlavu. Jsem nasycen hanbou, pohleď na mé soužení.

¹⁶Až se však povýší, budeš mě lovit jako lev a znovu budeš na mně ukazovat svou obdivuhodnou moc.

¹⁷Znovu proti mně postavíš své svědky, abys vystupňoval svou nespokojenost se mnou. Střídání a množství toho všeho přichází proti mně.

¹⁸Proč jsi mě tedy vyvedl z matčina lůna? Naposled bych vydechl a oko by mě nespatřilo.

¹⁹Byl bych, jako kdybych nebyl. Byl bych odnesen z břicha do hrobu.

²⁰Cožpak není maličko mých dnů? Přestaň a ⌈upusť ode mě,⌉ ať maličko pookřeji,

²¹dříve než odejdu -- a už se nenavrátím -- do země temnoty a nejhlubší tmy,

²²země temné jako zatmění nejhlubší tmy a bez řádů, kde se rozbřesklo tak, jako by to bylo zatmění.

Jób 10

¹Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.

²Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?

³Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?

⁴Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?

⁵Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,

⁶Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?

⁷Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.

⁸Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.

⁹Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.

¹⁰Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?

¹¹Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.

¹²Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.

¹³Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.

¹⁴Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.

¹⁵Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,

¹⁶Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.

¹⁷Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.

¹⁸Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,

¹⁹A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.

²⁰Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,

²¹Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,

²²Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.