Rút 1

¹Stalo se pak za času soudců, že byl hlad v zemi. I odšel člověk z Betléma Judova, a bydlil pohostinu v krajině Moábské s manželkou svou a se dvěma syny svými.

²Jméno pak muže toho Elimelech, a jméno ženy jeho Noémi, jméno také dvou synů jeho Mahalon a Chelion, Efratejští z Betléma Judova; a přišedše do krajiny Moábské, bydlili tam.

³Umřel pak Elimelech, muž Noémi; i pozůstala ona s oběma syny svými.

⁴Kteříž pojali sobě ženy Moábské; jméno jedné bylo Orfa a jméno druhé Rut. I bydlili tam téměř deset let.

⁵Umřeli také oni oba dva, Mahalon i Chelion, a zůstala žena ta po dvou synech svých a manželu svém.

⁶Tedy vstavši ona s nevěstami svými, navracela se z krajiny Moábské; nebo slyšela v krajině Moábské, že Hospodin navštívil lid svůj, dav jemu chléb.

⁷Vyšedši tedy z místa, na němž bydlila, a obě nevěsty její s ní, daly se na cestu, aby se navrátily do země Judské.

⁸Řekla pak Noémi oběma nevěstám svým: Jděte, navraťte se jedna každá do domu matky své. Učiniž Hospodin s vámi milosrdenství, jakož jste i vy činili s mrtvými syny mými i se mnou.

⁹Dejž vám Hospodin, abyste nalezly odpočinutí, jedna každá v domě muže svého. I políbila jich, ony pak pozdvihše hlasu svého, plakaly.

¹⁰A řekly jí: Obrátíme se raději s tebou k lidu tvému.

¹¹I řekla Noémi: Navraťte se, dcerky mé. Proč chcete jíti se mnou? Zdaliž ještě budu míti syny, aby byli vaši muži?

¹²Navraťte se, dcerky mé, a odejděte, neboť jsem již stará k vdání; nýbrž bych i řekla, že mám naději, bych i noci této se vdala a syny zrodila,

¹³Zdaž byste na ně čekaly, až by dorostli? Zdaliž tou příčinou meškati se budete, abyste se neměly vdáti? Ne tak, mé dcerky, nebo mé trápení větší jest nežli vaše, proto že ruka Hospodinova jest proti mně.

¹⁴Ony pak pozdvihše hlasu, opět plakaly. A Orfa políbivši svegruši svou, odešla, Rut pak přídržela se jí.

¹⁵Kteréžto řekla Noémi: Aj, přítelkyně tvá navrátila se k lidu svému a k bohům svým, navratiž se také za ní.

¹⁶Ale Rut řekla: Nenuť mne, abych tě opustiti a od tebe odjíti měla. Nebo kamž se koli obrátíš, půjdu, a kdekoli bydliti budeš, i já bydliti budu; lid tvůj lid můj, a Bůh tvůj Bůh můj.

¹⁷Kdekoli umřeš, umru, a tu pochována budu. Toto mi učiň Hospodin, a toto přidej, že toliko smrt rozdělí mne s tebou.

¹⁸Tedy viduci, že se na tom ustavila, aby šla s ní, přestala k ní mluviti.

¹⁹I šly obě dvě spolu, až přišly k Betlému. I stalo se, že když přišly do Betléma, roznesla se pověst o nich po všem městě, a pravili: To-li jest ta Noémi?

²⁰Jimž ona řekla: Nenazývejte mne Noémi, říkejte mi Mara; nebo hořkostí velikou naplnil mne Všemohoucí.

²¹Vyšla jsem plná, teď pak prázdnou mne zase Hospodin přivedl. Pročež tedy nazýváte mne Noémi, poněvadž mne Hospodin ssoužil, a Všemohoucí mne znuzil?

²²A navrátila se Noémi s Rut Moábskou, nevěstou svou; navrátila se pak z krajiny Moábské. I přišly do Betléma, když počínali žíti ječmene.

Rút 1

¹I stalo se za dnů, kdy soudili soudcové a v zemi nastal hlad, že jeden muž odešel z judského Betléma, aby pobýval jako cizinec na moábských polích -- on, jeho žena i jeho dva synové.

²Jméno toho muže bylo Elímelek, jméno jeho ženy Noemi a jména jeho dvou synů Machlón a Kiljón, Efratejci z judského Betléma. Přišli na moábská pole a přebývali tam.

³Potom Elímelek, Noemin muž, zemřel a ona zůstala sama se svými dvěma syny.

⁴Ti si vzali moábské ženy (jméno jedné bylo Orpa a jméno té druhé Rút) a pobývali tam asi deset let.

⁵Pak zemřeli dokonce i ti dva, Machlón a Kiljón, a tak ta žena zůstala sama bez svých dvou dětí a bez svého muže.

⁶Tu povstala ona i její snachy a navrátila se z moábských polí. V moábské krajině se totiž doslechla, že Hospodin navštívil svůj lid, ⌈aby mu dal chléb.⌉

⁷Odešla z toho místa, kde přebývala, a její dvě snachy s ní. Vydaly se na cestu zpět do judské země.

⁸Tehdy řekla Noemi svým dvěma snachám: Jděte, vraťte se každá do domu své matky. Ať vám Hospodin prokáže milosrdenství, podobně jako jste vy jednaly s těmi, kdo zemřeli, i se mnou.

⁹Hospodin vám dá, abyste nalezly odpočinutí každá v domě svého muže. A políbila je. Ony ⌈pozvedly svůj hlas a rozplakaly se.⌉

¹⁰Řekly jí: Přece se spolu s tebou vrátíme ke tvému lidu.

¹¹Ale Noemi odpověděla: Vraťte se moje dcery. Proč byste chodily se mnou? Cožpak se mi znovu objeví v lůně synové a budou vám dáni za muže?

¹²Vraťte se moje dcery, jděte, protože už jsem stará. Nejsem na vdávání. I kdybych si namlouvala: Mám naději a dokonce ⌈se této noci vdala⌉ a navíc bych zplodila syny,

¹³zdali proto budete trpělivě čekat až do doby, kdy vyrostou? Cožpak se kvůli tomu budete zdráhat vdát? Ne, moje dcery, vždyť ⌈je mi tuze hořko, více než vám,⌉ protože na mě dopadla Hospodinova ruka.

¹⁴Ony nato ⌈pozvedly svůj hlas a znovu se rozplakaly.⌉ Orpa svou tchýni políbila, ale Rút ⌈k ní přilnula.⌉

¹⁵Ta řekla: Hle, tvá švagrová se obrátila ke svému lidu a ke svým bohům. Obrať se i ty za svou švagrovou.

¹⁶Avšak Rút odpověděla: ⌈Nenaléhej na mě,⌉ abych tě opustila a odvrátila se od cesty za tebou, protože ⌈kam půjdeš, půjdu i já, a kde zůstaneš,⌉ zůstanu také; tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.

¹⁷Kde zemřeš, zemřu já a tam budu pohřbena. Ať mi tak učiní Hospodin a ještě přidá, že jedině smrt ⌈mě od tebe oddělí.⌉

¹⁸Noemi viděla, že je odhodlaná jít s ní, a přestala ji přemlouvat.

¹⁹Tak šly obě dvě, až přišly do Betléma. I stalo se, jakmile přišly do Betléma, že se kvůli nim shluklo celé to město a ženy řekly: Není tohle Noemi?

²⁰Ona jim však odpověděla: Nenazývejte mě Noemi. Nazývejte mě Mara, protože mi Všemohoucí způsobil velikou hořkost.

²¹Já jsem odešla plná a Hospodin mě přivedl zpět prázdnou. Proč mě nazýváte Noemi, když Hospodin svědčí proti mně a Všemohoucí se mnou zle jedná?

²²A tak se Noemi vrátila a s ní se vrátila její snacha, Moábka Rút, z moábských polí. Přišly do Betléma na počátku sklizně ječmene.