Píseň písní 5

¹Přišelť jsem do zahrady své, sestro má choti, sbírám mirru svou i vonné věci své, jím plást svůj i med svůj, pijí víno své a mléko své. Jezte, přátelé, píte a hojně se napíte, moji milí.

²Spávámť, a však srdce mé bdí. Hlas milého mého, tlukoucího: Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubičko má, upřímá má; nebo hlava má plná jest rosy, a kadeře mé krůpějí nočních.

³Svlékla jsem sukni svou, kterakž ji obleku? Umyla jsem nohy své, což je mám káleti?

⁴Milý můj sáhl rukou svou skrze dvéře, a vnitřnosti mé pohnuly se ve mně.

⁵I vstala jsem, abych otevřela milému svému, a aj, z rukou mých kapala mirra, i z prstů mých, mirra tekutá na rukovětech závory.

⁶Otevřelať jsem byla milému svému, ale milý můj již byl ušel, a pominul. Duše má byla vyšla, když on promluvil. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho; volala jsem ho, ale neozval se mi.

⁷Nalezše mne strážní, kteříž chodí po městě, zbili mne, ranili mne, vzali i rouchu mou se mne strážní zdí městských.

⁸Zavazuji vás přísahou dcery Jeruzalémské, jestliže byste našly milého mého, co jemu povíte? Že jsem nemocná milostí.

⁹Což má milý tvůj mimo jiné milé, ó nejkrásnější z žen? Co má milý tvůj nad jiné milé, že nás tak přísahou zavazuješ?

¹⁰Milý můj jest bílý a červený, znamenitější nežli deset tisíců jiných.

¹¹Hlava jeho jako ryzí zlato, vlasy jeho kadeřavé, černé jako havran.

¹²Oči jeho jako holubic nad stoky vod, jako v mléce umyté, stojící v slušnosti.

¹³Líce jeho jako záhonkové vonných věcí, jako květové vonných věcí; rtové jeho jako lilium prýštící mirru tekutou.

¹⁴Ruce jeho prstenové zlatí, vysazení kamením drahým jako postavcem modrým; břicho jeho stkvělost slonové kosti zafiry obložené.

¹⁵Hnátové jeho sloupové mramoroví, na podstavcích zlata nejčistšího založení; oblíčej jeho jako Libán, výborný jako cedrové.

¹⁶Ústa jeho přesladká, a všecken jest přežádostivý. Takovýť jest milý můj, takový jest přítel můj, ó dcery Jeruzalémské.

Píseň písní 5

¹Do své přišel jsem zahrady, ⌈nevěsto má nejdražší.⌉ Svou myrhu i své balzámy natrhal jsem, ze své plástve se svým medem pojedl jsem, víno své i se svým mlékem popíjel jsem. ⌈Jen jezte, milí, pijte, opojte se milováním.⌉

²Spím. Mé srdce ale bdí. Slyš! To klepe můj milý! Otevři mi, má lásko nejdražší, holoubku můj, zlato mé! Vždyť hlavu mám plnou rosy, krůpějí noci své kadeře.

³Svlékla jsem si šaty, mám je zase oblékat? Umyla jsem si nohy, to si je mám špinit zas?

⁴Můj milý rukou vnikl ke mně, až jsem se pro něj v nitru zachvěla.

⁵Já vstala milému svému otevřít a myrha mi z rukou skanula, myrha z mých prstů ulpívá tam, kde zasouvá se závora.

⁶Já svému milému otevřela, můj milý však ⌈náhle zmizel.⌉ ⌈Skoro jsem život vypustila,⌉ že takhle odešel. Hledala jsem jej, ale nenašla. Volala jsem ho, už se mi neozval.

⁷Našli mne strážci, kteří město obcházejí. Zbili mě do krve, šál strhli ze mne ti strážci hradeb.

⁸Zapřísahám vás, dcery Jeruzaléma, když mého milého najdete, co jemu povíte? Že láskou jsem nemocná.

⁹Čím je tvůj milý nad jiné, ženo mnoha krás? Čím je tvůj milý nad jiné, že tak zapřísaháš nás?

¹⁰Můj milý, jiskrný a růžolící, ⌈znát je⌉ mezi statisíci.

¹¹Hlavu má jak z ryzího zlata, černé jak havran kučery jeho kadeří.

¹²Oči jeho nad vodními proudy holoubata v mléce umytá nad ⌈hojnou vodou⌉ sedí.

¹³Jeho líce záhon balzámový osetý kořením, co lilie rty jeho kanoucí myrhou tekutou.

¹⁴Ruce má jak válce zlaté osázené topazem. Jeho břicho vykládané slonovinou pokryto je safíry.

¹⁵Mramorové sloupy jeho stehna, na patkách zlata ryzího postaveny. ⌈Zjevem se Libanonu podobá,⌉ ušlechtilý jako ty cedry.

¹⁶Jeho ústa jsou přesladká a ve všem je přitažlivý. To je můj milý a to je můj druh, dcery Jeruzaléma.