Píseň písní 4

¹Aj, jak jsi ty krásná, přítelkyně má, aj, jak jsi krásná! Oči tvé jako holubičí mezi kadeři tvými, vlasy tvé jako stáda koz, kteréž vídati na hoře Galád.

²Zubové tvoji podobní stádu ovcí jednostejných, když vycházejí z kupadla, z nichž každá mívá po dvém, a mezi nimiž není žádné neplodné.

³Jako provázek z hedbáví červeného dvakrát barveného rtové tvoji, a řeč tvá ozdobná; jako kus jablka zrnatého židoviny tvé mezi kadeři tvými.

⁴Hrdlo tvé jest jako věže Davidova, vystavená k chování zbroje, v níž na tisíce pavéz visí, vše štítů mužů udatných.

⁵Oba tvé prsy jako dvé telátek bliženců srních, jenž se pasou v kvítí.

⁶Ažby zavítal ten den, a utekli by stínové, poodejdu k hoře mirrové a pahrbku kadidlovému.

⁷Všecka jsi krásná, přítelkyně má, a není na tobě poškvrny.

⁸Se mnou z Libánu, ó choti má, se mnou z Libánu půjdeš, a pohledíš s vrchu hory Amana, s vrchu Senir a Hermon, z peleší lvových a s hor pardových.

⁹Jala jsi srdce mé, sestro má choti, jala jsi srdce mé jedním okem svým, a jedinou točenicí hrdla svého.

¹⁰Jak utěšené jsou milosti tvé, sestro má choti! Jak vzácnější jsou milosti tvé než víno, a vůně mastí tvých nade všecky vonné věci.

¹¹Strdí tekou rtové tvoji, ó choti, med a mléko pod jazykem tvým, a vůně roucha tvého jako vůně Libánu.

¹²Zahrada zamčená jsi, sestro má choti, vrchoviště zamčené, studnice zapečetěná.

¹³Výstřelkové tvoji jsou zahrada stromů jablek zrnatých s ovocem rozkošným cypru a nardu,

¹⁴Nardu s šafránem, prustvorce s skořicí, a s každým stromovím kadidlo vydávajícím, mirry a aloes, i s všelijakými zvláštními věcmi vonnými.

¹⁵Ó ty sám vrchoviště zahradní, studnice vod živých, a tekoucích z Libánu.

¹⁶Věj, větříčku půlnoční, a přiď, větříčku polední, prověj zahradu mou, ať tekou vonné věci její, a ať přijde milý můj do zahrady své, a jí rozkošné ovoce své.

Píseň písní 4

¹Jak jsi krásná, lásko má, jak jsi krásná. Oči máš jako holoubky, když zpod závoje hledí. Vlasy tvé co ve stádu kozičky z pohoří Gileád sbíhají.

²Tvé zuby -- ⌈ovečky čerstvě umyté, když stádo ke střiži stoupá⌉ z koupele. Každá z nich po dvou rodí a neplodné mezi nimi není.

³Karmínová stuha jsou tvé rty, tvá ústa nádherná. Jak z rozpuklého jablka granáty zpod závoje skráň hledí tvá.

⁴Jako věž Davidova je tvá šíje ztepilá. Na tisíc zavěšeno na ní štítů, výstroj samých to hrdinů.

⁵Dva koloušci je dvojice prsů tvých, dvojčátka gazelí, jež pasou se v liliích.

⁶Než zavane den a prchnou stíny, vyjdu si k té hoře myrhy, k pahorku ⌈vonných pryskyřic.⌉

⁷Celá jsi krásná, lásko má, není na tobě poskvrna.

⁸Nevěsto, se mnou z Libanonu, se mnou z Libanonu sestup dolů. Shlédneš z vrcholu Amány, z vrcholu Seníru a Chermónu, ze lvích doupat, z hor leopardů.

⁹⌈Srdce jsi mi odjala,⌉ ⌈nevěsto má nejdražší,⌉ srdce jsi mi odjala očkem svým jediným, zákrutem jediným svého náhrdelníku.

¹⁰Jak je krásné milování tvé, nevěsto má nejdražší, oč lepší je nad víno tvé milování. Nade všechny balzámy tvé oleje voní.

¹¹Tvé rty, nevěsto, medem kanou, mléko a med máš pod jazykem, ⌈roucho tvé vůní Libanonu voní.⌉

¹²Zahrada zavřená jsi, nevěsto má nejdražší, valem zahrazená, pramen zapečetěný.

¹³Tvé údy královská je obora, granátovníky s lahodným ovocem, hennou a nardem,

¹⁴nardem a šafránem, citronelou a skořicí, ⌈k tomu⌉ všemožné ⌈vonné dřeviny,⌉ myrha i aloe a ty nejvzácnější balzámy.

¹⁵Pramenem zahrad jsi, studnou vody živé, až z Libanonu tekoucí.

¹⁶Zvedni se, od severu větře, přijď, větře od jihu, prověj mou zahrádku, ať vlastní vůní orosí se. Ať do své zahrady přijde můj milý a její ovoce lahodné okusí.