Jób 28

¹Máť zajisté stříbro prameny své, a zlato místo k přehánění.

²Železo z země vzato bývá, a kámen rozpuštěný dává měď.

³Cíl ukládá temnostem, a všelikou dokonalost člověk vystihá, kámen mrákoty a stínu smrti.

⁴Protrhuje se řeka na obyvatele, tak že ji nemůže žádný přebřesti, a svozována bývá uměním smrtelného člověka, i odchází.

⁵Z země vychází chléb, ačkoli pod ní jest něco rozdílného, podobného k ohni.

⁶V některé zemi jest kamení zafirové a prach zlatý,

⁷K čemuž stezky nezná žádný pták, aniž ji spatřilo oko luňáka,

⁸Kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev.

⁹K škřemeni vztahuje ruku svou, a z kořene převrací hory.

¹⁰Z skálí vyvodí potůčky, a všecko, což jest drahého, spatřuje oko jeho.

¹¹Vylévati se řekám zbraňuje, a tak cožkoli skrytého jest, na světlo vynáší.

¹²Ale moudrost kde nalezena bývá? A kde jest místo rozumnosti?

¹³Neví smrtelný člověk ceny její, aniž bývá nalezena v zemi živých.

¹⁴Propast praví: Není ve mně, moře také dí: Není u mne.

¹⁵Nedává se zlata čistého za ni, aniž odváženo bývá stříbro za směnu její.

¹⁶Nemůže býti ceněna za zlato z Ofir, ani za onychin drahý a zafir.

¹⁷Nevrovná se jí zlato ani drahý kámen, aniž směněna býti může za nádobu z ryzího zlata.

¹⁸Korálů pak a perel se nepřipomíná; nebo nabytí moudrosti dražší jest nad klénoty.

¹⁹Není jí rovný v ceně smaragd z Mouřenínské země, aniž za čisté zlato může ceněna býti.

²⁰Odkudž tedy moudrost přichází? A kde jest místo rozumnosti?

²¹Poněvadž skryta jest před očima všelikého živého, i před nebeským ptactvem ukryta jest.

²²Zahynutí i smrt praví: Ušima svýma slyšely jsme pověst o ní.

²³Sám Bůh rozumí cestě její, a on ví místo její.

²⁴Nebo on končiny země spatřuje, a všecko, což jest pod nebem, vidí,

²⁵Tak že větru váhu dává, a vody v míru odvažuje.

²⁶On též vyměřuje dešti právo, i cestu blýskání hromů.

²⁷Hned tehdáž viděl ji, a rozhlásil ji, připravil ji, a vystihl ji.

²⁸Člověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.

Jób 28

¹Stříbro má přece své naleziště a zlato místo, kde ho přečistí.

²Z prachu se získává železo a kámen vyplavuje měď.

³Temnotě určuje konec a zkoumá temný kámen v nejhlubší tmě po nejzazší mez.

⁴⌈Prorazil šachtu údolím⌉ daleko od místa, kde pobývá člověk. Zapomenutí lidskou nohou houpou se na laně, daleko od člověka se klátí.

⁵Země, z níž vzchází úroda, je zespodu převrácena jakoby ohněm.

⁶Její kameny jsou nalezištěm safírů, obsahuje zlatý prach.

⁷Pěšinu k němu, tu dravec nezná, ani oko luňáka černého ji nezahlédlo.

⁸Pyšná mláďata po ní nešlapala, lev po ní nevlekl kořist.

⁹Člověk svou rukou sáhl na křemen, hory od základů převrátil.

¹⁰Vyrubal kanály ve skalách, jeho oko vidělo kdejakou drahocennost.

¹¹⌈Zamezil přetékání řek,⌉ tajnosti vynáší na světlo.

¹²Avšak moudrost, kde může být nalezena? A kde je to naleziště rozumnosti?

¹³Její hodnotu smrtelný člověk nezná, nemůže být nalezena v zemi živých.

¹⁴Hlubina říká: Ve mně není, moře říká: Není u mne.

¹⁵Lístkové zlato za ni nemůže být dáno ani stříbro nemůže být odváženo na její úhradu.

¹⁶Nemůže být zaplacena zlatem z Ofíru, vzácným karneolem a safírem.

¹⁷Nevyrovná se jí zlato či sklo, nedá se směnit za předměty z ryzího zlata.

¹⁸Perly a křišťál nebudou připomínány, cena moudrosti je nad drahokamy.

¹⁹Kúšský topas se jí nevyrovná, nemůže být zaplacena čistým zlatem.

²⁰Odkud tedy moudrost přijde? A kde je to naleziště rozumnosti?

²¹Byla totiž skryta před očima všeho živého, ukryta před nebeským ptactvem.

²²Říše mrtvých a smrt říkají: Zprávu o ní jsme slyšely na vlastní uši.

²³Bůh rozumí její cestě, on zná její naleziště.

²⁴Vždyť on hledí až do končin země, vidí všechno pod nebesy.

²⁵Takže dodal větru váhu a vodu odměřil mírou;

²⁶když dešti stanovil hranici a hromobití cestu,

²⁷tehdy ji uviděl a vyprávěl o ní, upevnil ji a také ji prověřil.

²⁸A řekl člověku: Hle, bázeň před Panovníkem, toť moudrost a odvrátit se od zlého, toť rozumnost.