Jeremiáš 15

¹Tedy řekl Hospodin ke mně: Byť se postavil Mojžíš i Samuel před oblíčejem mým, nikoli srdce nemohu míti k lidu tomuto. Pusť je ode mne, a nechť jdou pryč.

²A řeknou-liť: Kam bychom šli? tedy díš jim: Takto praví Hospodin: Kdo k smrti, na smrt, a kdo k meči, pod meč, a kdo k hladu, k hladu, a kdo k zajetí, do zajetí.

³Představím zajisté jim to čtvero, dí Hospodin: Meč k zmordování, a psy, aby je rozsmýkali, a ptactvo nebeské i zvěř zemskou, aby je sežrala a zkazila.

⁴A musejí se smýkati po všech královstvích země příčinou Manassesa syna Ezechiášova, krále Judského, pro ty věci, kteréž páchal v Jeruzalémě.

⁵Nebo kdo by se slitoval nad tebou, Jeruzaléme? A kdo by tě politoval? Aneb kdo by přišel, aby se zeptal, jakť se vede?

⁶Tys opustil mne, dí Hospodin, odšels nazpět; protož vztáhnu ruku svou na tebe, abych tě zkazil. Ustal jsem, želeje.

⁷Protož přetříbím je věječkou skrze brány země této, na sirobu přivedu a zkazím lid svůj, nebo se od cest svých nenavracují.

⁸Větší bude počet vdov jeho než písku mořského. Přivedu na ně, na matky, na mládence zhoubce i v poledne; způsobím to, aby náhle připadli na to město, i budou zděšeni.

⁹Zemdlí i ta, kteráž rodívala po sedmerém; vypustí duši svou, zapadne jí slunce ještě ve dne, hanbiti a styděti se bude. Ostatek pak jich vydám pod meč před oblíčejem nepřátel jejich, dí Hospodin.

¹⁰Běda mně, matko má, že jsi mne porodila, muže sváru a muže různice vší zemi. Nepůjčoval jsem jim, aniž mi oni půjčovali, a každý mi zlořečí.

¹¹I řekl Hospodin: Zdaliž tobě, kterýž pozůstaneš, nebude dobře? Zdaliž nebudu tvým zástupcím u nepřítele v čas trápení a v čas ssoužení?

¹²Zdaliž železo poláme půlnoční železo a ocel?

¹³Jmění tvé, ó Judo, i poklady tvé vydám v rozchvátání darmo, po všech končinách tvých, a to pro všelijaké hříchy tvé.

¹⁴A způsobím to, že musíš jíti s nepřátely svými do země cizí, když oheň zanícený v prchlivosti mé na vás pálati bude.

¹⁵Ty znáš mne, Hospodine, rozpomeň se na mne, a navštěv mne, a pomsti mne nad těmi, kteříž dotírají na mne. Shovívaje jim, nezachvacuj mne; věz, že snáším pro tebe pohanění.

¹⁶Když se naskytly řeči tvé, snědl jsem je, a měl jsem slovo tvé za radost a potěšení srdce svého, poněvadž jsi ty mne povolal sám, ó Hospodine Bože zástupů.

¹⁷Nesedám v radě posměvačů, aniž pléši; pro přísnost tvou samotný sedám, nebo prchlivostí naplnils mne.

¹⁸Proč má býti bolest má věčná, a rána má smrtelná, kteráž se nechce zhojiti? Proč mi býti máš naprosto jako oklamavatelný, jako vody nestálé?

¹⁹Protož takto praví Hospodin: Jestliže se obrátíš, také tě zase obrátím, abys stál před oblíčejem mým; oddělíš-li věc drahou od ničemné, jako ústa má budeš. Nechť se oni obrátí k tobě, ty pak neobracej se k nim.

²⁰Nebo jsem tě postavil proti lidu tomuto jako zed měděnou pevnou. Kteříž bojovati budou proti tobě, ale neodolají tobě; nebo já jsem s tebou, abych tě vysvobozoval a vytrhoval, dí Hospodin.

²¹Vytrhnu tě zajisté z rukou nešlechetníků, a vykoupím tě z ruky násilníků.

Jeremiáš 15

¹Hospodin mi řekl: I kdyby se přede mne postavili Mojžíš a Samuel, moje duše nebude nakloněna k tomuto lidu. Pošli je ⌈ode mě⌉ pryč, ať odejdou.

²Až se tě zeptají: Kam půjdeme? odpověz jim: Toto praví Hospodin: Kdo je určen k smrti, na smrt, kdo pro meč, pod meč, kdo pro hlad, do hladu a kdo pro zajetí, do zajetí.

³Určím nad nimi čtyři druhy ničení, je Hospodinův výrok: Meč, aby zabíjel, psy, aby odvlékali, nebeské ptáky a zemskou zvěř, aby žrali a ničili.

⁴Učiním je úděsem pro všechna království země, kvůli judskému králi Menašemu, synu Chizkijášovu, za to, co páchal v Jeruzalémě.

⁵Vždyť kdo s tebou bude mít soucit, Jeruzaléme? Kdo ti projeví účast? Kdo odbočí, aby se zeptal, jak se ti daří?

⁶Ty jsi mě opustil, je Hospodinův výrok, a ukazuješ mi záda; vztáhl jsem proti tobě svou ruku a zničil tě. Už jsem unaven slitováváním.

⁷Provál jsem je věječkou v branách země. Učinil jsem svůj lid bezdětným a zahubil jej, protože se neodvrátili od svých cest.

⁸Jeho vdov je bezpočtu, víc než mořského písku; za poledne jsem na ně, na matky mládenců, přivedl ničitele; náhle jsem na ně nechal dopadnout hrůzu a děs.

⁹Uvadla rodička sedmi synů, vydechla svou duši. Její slunce zašlo, ještě když byl den; styděla se a byla zahanbena. Jejich ostatek vydám meči před jejich nepřáteli, je Hospodinův výrok.

¹⁰Běda mi, má matko, že jsi mě porodila, muže hádky a ⌈muže sváru⌉ pro celou zemi! Nepůjčoval jsem, ani mi nepůjčovali, a přece mě všichni proklínají.

¹¹Hospodin řekl: Copak jsem ⌈ti nesloužil k dobru?⌉ Copak jsem nezpůsobil, že se na tebe nepřítel obracel v čase zla a soužení s prosbou?

¹²Cožpak se dá ⌈zlomit železo, železo⌉ ze severu, a bronz?

¹³Tvůj majetek a tvůj poklad vydám jako kořist, ⌈ne za úhradu,⌉ a to kvůli všem tvým hříchům, páchaným na celém tvém území.

¹⁴Způsobím, že tvoji nepřátelé tě ⌈přivedou do země,⌉ kterou neznáš, protože mým hněvem byl zanícen oheň, který bude hořet proti vám.

¹⁵Ty to víš, Hospodine, pamatuj na mě, ⌈postarej se o mne⌉ a pomsti se za mě na těch, kdo mě pronásledují. ⌈Pro svou trpělivost mě neodvrhuj.⌉ Věz, že kvůli tobě snáším posměch.

¹⁶Byla nalezena tvá slova a snědl jsem je. Tvé slovo mi bylo k jásotu a k radosti mého srdce, protože mě nazývá tvým jménem, Hospodine, Bože zástupů.

¹⁷Nesedával jsem při důvěrném setkání vtipálků a neradoval se; kvůli tvé ruce jsem seděl sám, protože jsi mě naplnil rozhořčením.

¹⁸Proč je má bolest trvalá a moje rána nevyléčitelná, nechce se uzdravit? Opravdu mi budeš jako klamný potok, nespolehlivá voda?

¹⁹Proto takto praví Hospodin: Jestliže se obrátíš, přivedu tě zpět a budeš zase stát přede mnou, jestliže oddělíš vzácné od bezcenného, budeš jako má ústa. Ať se oni obrátí k tobě, ale ty se k nim neobracej.

²⁰Učiním tě tomuto lidu pevnou bronzovou hradbou. Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, protože já jsem s tebou, abych tě zachránil a vysvobodil, je Hospodinův výrok.

²¹Vysvobodím tě z ruky zlých lidí a vykoupím tě z moci násilníků.