Deuteronomium 32

¹Pozorujte nebesa a mluviti budu, poslyš i země výmluvností úst mých.

²Sstupiž jako déšť naučení mé, spadniž jako rosa výmluvnost má, jako tichý déšť na mladistvou trávu, a jako příval na odrostlou bylinu,

³Nebo jméno Hospodinovo slaviti budu. Vzdejtež velebnost Bohu našemu,

⁴Skále té, jejíž skutkové jsou dokonalí, nebo všecky cesty jeho jsou spravedlivé. Bůh silný, pravdomluvný, a není nepravosti v něm, spravedlivý a přímý jest.

⁵Ale pokolení převrácené a zavilé zpronevěřilo se jemu mrzkostí vlastní svou, jakáž vzdálena jest od synů jeho.

⁶Tím-liž jste se odplacovati měli Hospodinu, lide bláznivý a nemoudrý? Zdaliž on není otec tvůj, kterýž tě sobě dobyl? On učinil tebe a utvrdil tě.

⁷Rozpomeň se na dny staré, považte let každého věku; vzeptej se otce svého, a oznámí tobě, starců svých, a povědí tobě.

⁸Když dědictví rozděloval Nejvyšší národům, když rozsadil syny Adamovy, rozměřil meze národům vedlé počtu synů Izraelských.

⁹Nebo díl Hospodinův jest lid jeho, Jákob provazec dědictví jeho.

¹⁰Nalezl jej v zemi pusté, a na poušti veliké a hrozné; vůkol vedl jej, vyučil jej, a ostříhal ho, jako zřítedlnice oka svého.

¹¹Jako orlice ponouká orličátek svých, sedí na mladých svých, roztahuje křídla svá, béře je, a nosí je na křídlách svých:

¹²Tak Hospodin sám vedl jej, a nebylo s ním boha cizozemců.

¹³Zprovodil jej na vysoká místa země, aby jedl úrody polní, a učinil, aby ssál med z skály, a olej z kamene přetvrdého,

¹⁴Máslo od krav a mléko od ovcí, s nejtučnějšími beránky a skopci z Bázan a kozly s jádrem zrn pšeničných, a červené víno výborné aby pil.

¹⁵Takž Izrael ztučněv, zpíčil se; vytyl jsi a ztlustl, tukem jsi obrostl; i opustil Boha stvořitele svého, a zlehčil sobě Boha spasení svého.

¹⁶K horlení popudili ho cizími bohy, ohavnostmi zdráždili jej.

¹⁷Obětovali ďáblům, ne Bohu, bohům, jichž neznali, novým, kteříž z blízka přišli, jichžto se nic nestrašili otcové vaši.

¹⁸Na skálu, kteráž zplodila tě, zapomenul jsi; zapomněl jsi na Boha silného, stvořitele svého.

¹⁹To když viděl Hospodin, popudil se hněvem proti synům a dcerám svým,

²⁰A řekl: Skryji před nimi tvář svou, podívám se posledním věcem jejich; nebo národ převrácený jest, synové, v nichž není žádné víry.

²¹Oniť jsou mne popudili k horlení skrze to, což není Bůh silný, rozhněvali mne svými marnostmi. I jáť popudím jich k závisti skrze ty, kteříž nejsou lid, skrze národ bláznivý k hněvu jich popudím.

²²Nebo oheň zápalen jest v prchlivosti mé, a hořeti bude až do nejhlubšího pekla, a sžíře zemi i úrody její, a zapálí základy hor.

²³Shromáždím na ně zlé věci, střely své vystřílím na ně.

²⁴Hladem usvadnou, a neduhy pálčivými a nakažením morním přehořkým žráni budou; také zuby šelm pošli na ně s jedem hadů zemských.

²⁵Meč uvede sirobu vně, a v pokojích bude strach, tak na mládenci jako panně, dítěti prsí požívajícím i muži šedivém.

²⁶Ano, řekl bych: Rozptýlím je po koutech, rozkáži přestati mezi lidmi paměti jejich,

²⁷Bych se pýchy nepřítele neobával, aby spatříce to nepřátelé jejich, neřekli: Ruka naše nepřemožená byla, neučinilť jest Hospodin ničeho z těch věcí.

²⁸Nebo národ ten nesmyslný jest a nemající rozumnosti.

²⁹Ó by moudří byli, rozuměliť by tomu, prohlédali by na poslední věci své.

³⁰Jak by jich jeden honiti mohl tisíc, a dva pryč zahnati deset tisíců? Jediné že Bůh skála jejich prodal je, a Hospodin vydal je.

³¹Nebo Bůh skála naše není jako skála jejich, což nepřátelé naši sami souditi mohou.

³²Nebo z kmene Sodomského kmen jejich, a z réví Gomorských hroznové jejich, hroznové jedovatí, zrní hořkosti plné.

³³Jed draků víno jejich, a jed lítý nejjedovatějšího hada.

³⁴Zdaliž to není schováno u mne? zapečetěno v pokladnicích mých?

³⁵Máť jest pomsta a odplata, časemť svým klesne noha jejich; nebo blízko jest den zahynutí jejich, a budoucí věci zlé rychle připadnou na ně.

³⁶Souditi zajisté bude Hospodin lid svůj, a nad služebníky svými lítost míti bude, když uzří, že odešla síla, a že jakož zajatý tak i zanechaný s nic býti nemůže.

³⁷I dí: Kde jsou bohové jejich? skála, v níž naději měli?

³⁸Z jejichžto obětí tuk jídali, a víno z obětí jejich mokrých píjeli? Nechať vstanou a spomohou vám, nechť vám skrejší jest skála ta.

³⁹Pohleďtež již aspoň, že já jsem, já jsem sám, a že není Boha kromě mne. Já mohu usmrtiti i obživiti, já raniti i uzdraviti, a není žádného, kdo by vytrhl z ruky mé.

⁴⁰Nebo já pozdvihám k nebi ruky své, a pravím: Živ jsem já na věky.

⁴¹Jakž nabrousím ostří meče svého, a uchopí soud ruka má, učiním pomstu nad nepřátely svými, a těm, jenž v nenávisti mne měli, odplatím.

⁴²Opojím střely své krví, a meč můj sžere maso, a to krví raněných a zajatých, jakž jen začnu pomsty uvoditi na nepřátely.

⁴³Veselte se pohané s lidem jeho, neboť pomstí krve služebníků svých, a uvede pomstu na nepřátely své, a očistí zemi svou a lid svůj.

⁴⁴I přišel Mojžíš, a mluvil všecka slova písně této v uši lidu, on a Jozue, syn Nun.

⁴⁵A když dokonal Mojžíš mluvení všech slov těch ke všemu množství Izraelskému,

⁴⁶Řekl jim: Přiložtež srdce svá ke všechněm slovům, kteráž já dnes osvědčuji vám, a přikažte to synům svým, aby ostříhali všech slov zákona tohoto, a činili je.

⁴⁷Nebo není daremné slovo, abyste jím pohrdnouti měli, ale jest život váš; a v slovu tom prodlíte dnů svých na zemi, kterouž abyste dědičně obdrželi, půjdete přes Jordán.

⁴⁸Téhož dne mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka:

⁴⁹Vstup na horu tuto Abarim, na vrch Nébo, kteráž jest v zemi Moábské naproti Jerichu, a spatř zemi Kananejskou, kterouž já dávám synům Izraelským právem dědičným.

⁵⁰A umřeš na vrchu, na kterýž vejdeš, a připojen budeš k lidu svému, jako umřel Aron, bratr tvůj, na hoře řečené Hor, a připojen jest k lidu svému.

⁵¹Nebo jste zhřešili proti mně u prostřed synů Izraelských, při vodách odpírání v Kádes, na poušti Tsin, proto že jste neposvětili mne u prostřed synů Izraelských.

⁵²Před sebou zajisté uzříš zemi tu, ale tam nevejdeš do země té, kterouž dávám synům Izraelským.

Deuteronomium 32

¹Naslouchejte, nebesa, budu mluvit, slyš, země, řeč mých úst.

²Jako déšť ať kane má nauka, jak rosa ať plyne má řeč, jako sprška na trávu a jako přeháňka na zeleň.

³⌈Vyhlašuji Hospodinovo jméno.⌉ Vzdejte čest našemu Bohu.

⁴Skála -- jeho dílo je bezúhonné, ano, všechny jeho cesty jsou spravedlivé. On je Bůh věrný a není v něm špatnost, je spravedlivý a přímý.

⁵⌈Jednali vůči němu zvráceně,⌉ ⌈ke své potupě nejsou jeho syny,⌉ zvrácená a zkažená generace.

⁶Takto odplácíte Hospodinu, lide bláznivý a nemoudrý? Cožpak není on tvým otcem, který tě vytvořil, který tě učinil a upevnil?

⁷Vzpomeň na dávné dny, zvažuj roky ⌈z generace na generaci.⌉ Zeptej se svého otce, ať ti poví, svých starců, ať ti řeknou.

⁸Když dával Nejvyšší národům dědictví, když rozděloval syny člověka, ustanovil hranice národů podle počtu synů Izraele.

⁹Vždyť Hospodinovým podílem je jeho lid, Jákob ⌈jeho dědičným dílem.⌉

¹⁰Nalezl ho v pusté zemi, v pustotě, blouznění pusté krajiny. Obklopil ho, ⌈pečoval o něj,⌉ střežil ho jako zřítelnici svého oka.

¹¹Jako orel dává do pohybu své hnízdo, vznáší se nad svými mláďaty, roztáhne svá křídla, uchopí je a nese je na svých perutích,

¹²Hospodin sám ho vedl, cizí bůh s ním nebyl.

¹³Nechal ho jet po návrších země, sytil ho polními plodinami, krmil ho medem ze skály a olejem z tvrdého skalního útesu,

¹⁴kravským máslem a ovčím sýrem, s tukem jehňat, bášanskými berany a kozly, ⌈tím nejlepším z⌉ pšenice, pil jsi krev hroznů -- ⌈šumivé víno.⌉

¹⁵Ješúrún ztučněl a zpychl -- ztučněl jsi, ztloustl a stal ses nadutým. Opustil Boha, který ho učinil, jednal opovržlivě vůči Skále své záchrany.

¹⁶Dráždili ho k žárlivosti cizími bohy, ohavnostmi ho provokovali ke hněvu.

¹⁷Obětovali démonům, ⌈kteří nejsou Bohem,⌉ bohům, jež neznali, novým, kteří nedávno přišli, o nichž vaši otcové nic nevěděli.

¹⁸Skálu, která tě zplodila, jsi oklamal, zapomněl jsi na Boha, který tě zrodil.

¹⁹Hospodin to viděl a ⌈opovrhl jimi kvůli provokaci svých synů a dcer.⌉

²⁰Řekl: Skryji před nimi svou tvář, uvidím, jaký bude jejich konec. Vždyť jsou obojakou generací, syny, u nichž není věrnost.

²¹Oni mě dráždili k žárlivosti těmi, jež nejsou Bohem, provokovali mě ke hněvu svými nicotnostmi. Také já je budu dráždit k žárlivosti těmi, jež nejsou lidem, skrze bláznivý národ je budu provokovat ke hněvu.

²²Mým hněvem byl zanícen oheň, plane až do nejhlubšího podsvětí a stráví zemi i její úrodu, spálí základy hor.

²³Navrším na ně zlé věci, ⌈skoncuji s nimi svými⌉ šípy.

²⁴Budou vysíleni hladem, ⌈postiženi morem⌉ a krutou zhoubou; pošlu na ně zuby zvěře spolu s jedem ⌈těch, co se plazí prachem.⌉

²⁵Venku bude činit bezdětným meč a ⌈v pokojích⌉ hrůza, bude ničit jak mládence tak i pannu, kojence i muže v šedinách.

²⁶Řekl bych: Vyhladím je, odstraním jejich památku ⌈mezi lidmi.⌉

²⁷Ale obávám se provokace nepřítele, aby si jejich protivníci nemysleli, aby neřekli: Naše ruka se vyvýšila, nic z toho neudělal Hospodin.

²⁸Jsou národem, kterému chybí rada, ⌈není v něm rozumnost.⌉

²⁹Kdyby byli moudří, ⌈pochopili by to,⌉ porozuměli by svému konci.

³⁰Jak by mohl jeden pronásledovat tisíc a dva zahnat na útěk deset tisíc? ⌈Což to není tak, že⌉ jejich Skála je prodala, Hospodin je vydal?

³¹Vždyť jejich skála není jako naše Skála, jak soudí i naši nepřátelé.

³²Vždyť jejich réva je ze sodomské révy, z gomorských polí. Jejich hrozny jsou jedovaté hrozny, mají trpká zrnka.

³³Jejich víno je dračím jedem, krutým jedem kobry.

³⁴Což to není u mě uchováno, zapečetěno v mých pokladnicích?

³⁵Mně patří pomsta a odplata, v čase, kdy klopýtne jejich noha, neboť den jejich pohromy je blízko, ⌈to, co na ně má přijít,⌉ si pospíší.

³⁶Vždyť Hospodin ⌈zjedná právo svému lidu⌉ a nad svými otroky pocítí lítost, když uvidí, že odešla jejich moc a nezůstal ⌈zadržovaný ani propuštěný.⌉

³⁷Řekne: Kde jsou jejich bohové, skála, v níž měli útočiště,

³⁸kteří jedli tuk jejich obětí a pili víno jejich úliteb? Ať povstanou a pomohou vám, ať jsou vám úkrytem.

³⁹Nyní pohleďte, že já, já jsem to, a není Bůh ⌈mimo mě.⌉ Já ⌈nechávám zemřít⌉ a oživuji, zdeptal jsem, já i uzdravím; není, kdo by vysvobodil z mé ruky.

⁴⁰Vždyť ⌈pozvedám svou ruku⌉ k nebesům a pravím: Jakože jsem živ navěky,

⁴¹když nabrousím svůj blýskavý meč a má ruka se chopí práva, odpovím pomstou svým protivníkům a těm, kdo mě nenávidí, odplatím.

⁴²Opiji své šípy krví, když můj meč bude požírat maso, krví pobitých a zajatců, vlasatých vůdců nepřítele.

⁴³Jásejte, národy, spolu s jeho lidem, neboť krev svých otroků pomstí a pomstou odplatí svým protivníkům, své zemi a svému lidu daruje smíření.

⁴⁴Mojžíš šel a promluvil všechna slova této písně k lidu, on i Jozue, syn Núnův.

⁴⁵Když Mojžíš domluvil všechna tato slova k celému Izraeli,

⁴⁶řekl jim: ⌈Vezměte si k srdci všechna slova,⌉ která vám dnes dosvědčuji a přikazujte svým synům, aby zachovávali a plnili všechna slova tohoto zákona.

⁴⁷Vždyť to není pro vás nicotná věc, ale je to váš život; tímto způsobem prodloužíte dny v zemi, do které procházíte Jordánem, abyste ji obsadili.

⁴⁸Právě v ten den ⌈Hospodin promluvil k Mojžíšovi:⌉

⁴⁹Vystup do tohoto pohoří Abarím, na horu Nebó, která je v moábské zemi, naproti Jerichu, a podívej se na kenaanskou zemi, kterou dávám do vlastnictví synům Izraele.

⁵⁰Na hoře, na kterou vystoupíš, zemřeš a budeš připojen ke svému lidu, tak jako zemřel tvůj bratr Áron na hoře Hóru a byl připojen ke svému lidu,

⁵¹protože jste mi byli nevěrní uprostřed synů Izraele u Vod sváru v Kádeši v pustině Sinu, když jste nedosvědčili moji svatost uprostřed synů Izraele.

⁵²Odtud uvidíš tu zemi, ale nevejdeš tam, do té země, kterou dávám synům Izraele.