1. Korintským 14

¹Stůjtež o lásku, horlivě žádejte duchovních věcí, nejvíce však, abyste prorokovali.

²Nebo ten, kdož mluví cizím jazykem, ne lidem mluví, ale Bohu; nebo žádný neposlouchá, ale duchem vypravuje tajemství.

³Kdož pak prorokuje, lidem mluví vzdělání, i napomínání, i potěšení.

⁴Kdož mluví cizím jazykem, sám sebe vzdělává, ale ten, kdož prorokuje, církev vzdělává.

⁵Chtělť bych pak, abyste všickni jazyky mluvili, ale však raději, abyste prorokovali. Nebo větší jest ten, kterýž prorokuje, nežli ten, kdož jazyky mluví, leč by také vykládal, aby se vzdělávala církev.

⁶A protož, bratří, přišel-li bych k vám, jazyky mluvě, což vám prospěji, nebudu-liť vám mluviti, buď v zjevení neb v umění, buď v proroctví neb v učení?

⁷Však i bezdušné věci, vydávající zvuk, jako píšťalka neb harfa, kdyby rozdílného zvuku nevydávaly, kterak by vědíno bylo, co se píská, aneb na harfu hrá?

⁸Ano trouba vydala-li by nejistý hlas, kdož se bude strojiti k boji?

⁹Tak i vy, nevydali-li byste jazykem srozumitelných slov, kterak bude rozumíno, co se mluví? Budete jen u vítr mluviti.

¹⁰Tak mnoho, (jakž vidíme,) rozdílů hlasů jest na světě, a nic není bez hlasu.

¹¹Protož nebudu-liť znáti moci hlasu, budu tomu, kterýž mluví, cizozemec, a ten, kdož mluví, bude mi cizozemec.

¹²Tak i vy, poněvadž jste horliví milovníci duchovních věcí, toho hledejte, abyste se k vzdělání církve rozhojnili.

¹³A protož, kdož mluví jazykem, modl se, aby mohl vykládati.

¹⁴Nebo modlím-liť se jazykem, duch můj se modlí, ale mysl má bez užitku jest.

¹⁵Což tedy jest? Modliti se budu duchem a modliti se budu i myslí; plésati budu duchem, a plésati budu i myslí.

¹⁶Nebo kdybys dobrořečil duchem, kterakž ten, kterýž prostý člověk jest, k tvému díků činění řekne Amen, poněvadž neví, co pravíš?

¹⁷Nebo ač ty dobře díky činíš, ale jiný se nevzdělává.

¹⁸Děkuji Bohu svému, že více než vy všickni jazyky mluvím;

¹⁹Ale v zboru raději bych chtěl pět slov srozumitelně promluviti, abych také jiných poučil, nežli deset tisíců slov jazykem.

²⁰Bratří, nebuďte děti v smyslu, ale zlostí buďte děti, smyslem pak buďte dospělí.

²¹Psáno jest v zákoně: Protož rozličnými jazyky a cizími rty budu mluviti lidu tomuto, a aniž tak mne slyšeti budou, praví Pán.

²²A tak jazykové jsou za div ne těm, kteříž věří, ale nevěřícím, proroctví pak ne nevěřícím, ale věřícím.

²³A protož když by se sešla všecka církev spolu, a všickni by jazyky mluvili, a vešli by tam i neučení neb nevěřící, zdaliž neřeknou, že blázníte?

²⁴Ale kdyby všickni prorokovali, a všel by někdo nevěřící neb neučený, přemáhán by byl ode všech, a souzen ode všech.

²⁵A tak tajnosti srdce jeho zjeveny budou, a padna na tvář, klaněti se bude Bohu, vyznávaje, že jistě Bůh jest mezi vámi.

²⁶Což tedy, bratří? Když se scházíte, jeden každý z vás píseň má, učení má, jazyk má, zjevení má, vykládání má, všecko to budiž k vzdělání.

²⁷Buď že kdo jazykem mluví, tedy skrze dva neb nejvíce tři, a to jeden po druhém, a jeden ať vykládá.

²⁸Pakli by nebylo vykladače, nechť mlčí v shromáždění, sám pak sobě nechažť mluví a Bohu.

²⁹Proroci pak dva neb tři ať mluví, a jiní nechť rozsuzují.

³⁰Pakliť by jinému tu přísedícímu zjeveno bylo, první mlč.

³¹Nebo můžete všickni, jeden po druhém, prorokovati, aby se všickni učili, a všickni se potěšovali.

³²Duchovéť pak proroků prorokům poddání jsou.

³³Neboť Bůh není původ neřádu, ale pokoje, jako i ve všech shromážděních svatých.

³⁴Ženy vaše v shromážděních ať mlčí, nebo nedopouští se jim mluviti, ale aby poddány byly, jakž i zákon praví.

³⁵Pakli se chtí čemu naučiti, doma mužů svých nechať se ptají. Nebo mrzká věc jest ženám mluviti v shromáždění.

³⁶Zdali od vás slovo Boží pošlo? Zdali k samým vám přišlo?

³⁷Zdá-li se sobě kdo býti prorokem neb duchovním, nechažť pozná, co vám píši, žeť jsou přikázaní Páně.

³⁸Pakli kdo neví, nevěz.

³⁹A takž, bratří, snažte se o to, abyste prorokovali, a jazyky mluviti nezbraňujte.

⁴⁰Všecko slušně a podlé řádu ať se děje.

1. Korintským 14

¹Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali.

²Neboť kdo mluví jazykem, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu; nikdo mu nerozumí, duchem mluví tajemství.

³Kdo však prorokuje, mluví lidem k budování, povzbuzení a útěše.

⁴Kdo mluví jazykem, buduje sám sebe, ale kdo prorokuje, buduje církev.

⁵Chci, abyste všichni mluvili jazyky, avšak ještě více, abyste prorokovali. Kdo prorokuje, je větší než ten, kdo mluví jazyky, ledaže by i vykládal, aby se budovala církev.

⁶Tedy, bratři, kdybych k vám přišel a mluvil jazyky, co vám prospěji, když bych k vám nepromluvil ve zjevení, v poznání, v proroctví nebo vyučování?

⁷Stejně je tomu i s neživými nástroji vydávajícími zvuk, ať už s flétnou nebo s lyrou Kdyby ⌈nevydávaly různé tóny⌉, jak by se poznalo, co se na flétnu nebo na lyru hraje?

⁸A kdyby polnice vydala nejasný zvuk, kdo by se chystal k boji?

⁹Tak i vy: Jestliže jazykem nevydáte jasné slovo, jak se pozná, co bylo řečeno? Neboť budete mluvit do větru.

¹⁰Vždyť na světě je tolik druhů jazyků, a žádný není ⌈bez významu⌉.

¹¹Jestliže neznám význam jazyka, budu cizincem pro toho, kdo mluví, a ten, kdo mluví, bude cizincem pro mne.

¹²Tak i vy, poněvadž ⌈horlivě usilujete⌉ o duchovní projevy, snažte se,abyste se v nich rozhojňovali pro budování církve.

¹³Proto kdo mluví jazykem, ať se modlí, aby mohl také vykládat.

¹⁴Neboť když se modlím jazykem, můj duch se modlí, avšak má mysl je bez užitku.

¹⁵Co tedy? Budu se modlit duchem, ale budu se modlit i myslí; budu zpívat chvály duchem, ale budu zpívat chvály i myslí.

¹⁶Neboť kdybys dobrořečil jen duchem, jak by mohl ⌈přítomný prostý člověk⌉ k tvému díkůvzdání říci Amen, když neví, co říkáš?

¹⁷Ty sice dobře děkuješ, ale ten druhý tím není budován.

¹⁸Děkuji Bohu, že mluvím jazyky více než vy všichni;

¹⁹ale v církvi -- abych poučil i druhé -- chci raději promluvit pět slov svou myslí než deset tisíc slov v jazyku.

²⁰Bratři, ve svém myšlení nebuďte jako děti; ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí.

²¹V Zákoně je napsáno: Jinými jazyky a rty cizinců budu mluvit k tomuto lidu, ale ani tak mě nebudou poslouchat, praví Pán.

²²Jazyky nejsou tedy znamením pro věřící, nýbrž pro nevěřící, proroctví však není pro nevěřící, nýbrž pro věřící.

²³Když by se tedy sešel celý sbor a všichni by mluvili jazyky, a vešli by prostí lidé nebo nevěřící, cožpak neřeknou, že blázníte?

²⁴Ale když budou všichni prorokovat a vejde někdo nevěřící nebo neznalý, bude ode všech usvědčován a ode všech souzen.

²⁵Budou se odhalovat skryté věci jeho srdce, a tak padne na tvář, pokloní se Bohu a vyzná: Vskutku, mezi vámi je Bůh!

²⁶Co z toho tedy plyne, bratři? Když se sejdete, každý [z vás] má chvalozpěv, má učení, má zjevení, má jazyk, má výklad; všechno ať je k budování.

²⁷Mluví–li někdo jazykem, ať mluví dva nebo nejvýše tři, a to jeden po druhém, a jeden ať vykládá.

²⁸A jestliže tam není vykladač, ať ve shromáždění mlčí; ať mluví k sobě a k Bohu.

²⁹Proroci ať mluví dva nebo tři a ti ostatní ať rozsuzují.

³⁰A když by dostal zjevení jiný, který tam sedí, ať ten první umlkne.

³¹Jeden po druhém můžete všichni prorokovat, aby se všichni učili a všichni byli povzbuzováni.

³²Duchové proroků se podřizují prorokům,

³³neboť Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje. Jako ve všech shromážděních svatých,

³⁴[vaše] ženy nechť ve shromážděních mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; ať jsou podřízené, jak praví i Zákon.

³⁵Chtějí–li se něco naučit, ať se ptají doma svých mužů. Je totiž neslušné, aby žena mluvila ve shromáždění.

³⁶Vyšlo snad Boží slovo od vás? Nebo přišlo jen k vám samotným?

³⁷Považuje–li se někdo za proroka nebo duchovního člověka, ať uznává, že to, co vám píšu, ⌈je Pánovo přikázání⌉.

³⁸Jestliže to někdo neuznává, ⌈sám nebude uznáván⌉.

³⁹A tak, [moji] bratři, horlivě se snažte prorokovat a nebraňte mluvit jazyky.

⁴⁰Všechno ať se děje slušně a spořádaně.