Lukáš 20

¹A stalo se v jednom z těch dnů, kdy učil lid v chrámě a zvěstoval evangelium, že k němu přistoupili velekněží a učitelé Zákona se staršími

²a řekli mu: „Pověz nám, v jaké pravomoci to činíš? Nebo kdo je ten, který ti tuto pravomoc dal?“

³Odpověděl jim: „I já se vás zeptám na [jednu] věc. Povězte mi:

⁴Křest Janův byl z nebe, nebo z lidí?“

⁵Oni o tom mezi sebou rozvažovali: „Řekneme–li z nebe, řekne: Proč jste mu neuvěřili?

⁶Řekneme–li však z lidí, všechen lid nás bude kamenovat, neboť je přesvědčen, že Jan byl prorok.“

⁷I odpověděli, že nevědí, odkud.

⁸A Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, v jaké pravomoci to činím.“

⁹Začal lidu říkat toto podobenství: „[Jeden] člověk vysadil vinici, pronajal ji vinařům a na dlouhou dobu odcestoval.

¹⁰V stanovený čas poslal k vinařům otroka, aby mu dali díl z úrody vinice. Avšak vinaři ho zbili a poslali s prázdnou.

¹¹Poslal ještě jiného otroka; oni však i toho zbili, zneuctili a poslali s prázdnou.

¹²A poslal ještě třetího; i toho zranili a vyhnali.

¹³Pán vinice řekl: Co mám udělat? Pošlu svého milovaného syna; snad ⌈se před ním zastydí.⌉

¹⁴Když ho vinaři spatřili, domlouvali se mezi sebou: To je dědic. Zabijme ho, aby dědictví bylo naše.

¹⁵A vyhodili ho z vinice ven a zabili. Co jim tedy učiní pán vinice?

¹⁶Přijde, zahubí tyto vinaře a vinici dá jiným.“ Když to uslyšeli, řekli: „Kéž se tak nestane!“

¹⁷On na ně pohlédl a řekl: „Co tedy znamená to, co je napsáno: Kámen, který stavitelé po prozkoumání zavrhli, se stal hlavou úhlu.

¹⁸Každý, kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho padne, toho rozdrtí.“

¹⁹V tu hodinu na něj chtěli učitelé Zákona a velekněží vztáhnout ruce, ale báli se lidu. Poznali totiž, že toto podobenství řekl proti nim.

²⁰⌈Pozorně ho sledovali⌉ a poslali špehy, kteří předstírali, že jsou spravedliví, aby ⌈ho chytili za slovo⌉, a tak ho mohli vydat vrchnosti a vladařově pravomoci.

²¹Otázali se ho: „Učiteli, víme, že správně mluvíš a učíš a ⌈nebereš ohled na osobu⌉, ale podle pravdy učíš Boží cestě.

²²Je nám dovoleno dát daň císaři, nebo ne?“

²³Ježíš zpozoroval jejich lstivost a řekl jim:

²⁴„[Proč mne zkoušíte?] Ukažte mi denár! Čí má obraz a nápis?“ Oni řekli: „Císařův.“

²⁵On jim řekl: „Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“

²⁶A nedokázali ho před lidem nachytat v [jeho] řeči; podivili se jeho odpovědi a zmlkli.

²⁷Přišli někteří ze saduceů, kteří popírají vzkříšení, a zeptali se ho:

²⁸„Učiteli, Mojžíš nám napsal, že zemře–li něčí bratr, který má ženu a je bezdětný, aby si tu ženu vzal za manželku jeho bratr a vzbudil svému bratru potomka.

²⁹Bylo tedy sedm bratrů. Oženil se první a zemřel bezdětný.

³⁰Stejně i druhý.

³¹Také třetí si ji vzal a stejně všech sedm; nezanechali děti a zemřeli.

³²Nakonec zemřela i ta žena.

³³Komu z nich bude tato žena patřit při vzkříšení? Vždyť všech sedm ji mělo za ženu.“

³⁴Ježíš jim řekl: „Synové tohoto věku se žení a vdávají.

³⁵Avšak ti, kteří budou uznáni za hodny dosáhnout budoucího věku a zmrtvýchvstání, se nebudou ženit ani vdávat.

³⁶Vždyť již nebudou moci ani zemřít, neboť budou jako andělé a budou synové Boží, jsouce syny zmrtvýchvstání.

³⁷A že mrtví vstávají, ukázal i Mojžíš při keři, když nazývá Pána Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým.

³⁸Bůh není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí jemu.“

³⁹Někteří z učitelů Zákona na to řekli: „Učiteli, dobře jsi to řekl.“

⁴⁰A už se ho neodvažovali na nic ptát.

⁴¹Řekl jim: „Jak mohou říkat, že Kristus je Davidovým synem?

⁴²Vždyť sám David v knize Žalmů říká: Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici,

⁴³dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou..

⁴⁴David ho tedy nazývá Pánem; jakpak tedy je jeho synem?“

⁴⁵Když všechen lid poslouchal, řekl [svým] učedníkům:

⁴⁶„Mějte se na pozoru před učiteli Zákona, kteří se chtějí procházet v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na tržištích, přední sedadla v synagogách a přední místa na hostinách.

⁴⁷Vyjídají domy vdov a okázale se dlouho modlí; ti dostanou větší trest.“

Lukáš 20

¹I stalo se těch dnů v jeden den, když on učil lid v chrámě, a kázal evangelium, že přišli k tomu přední kněží {biskupové} a zákonníci s staršími.

²I řekli jemu: pověz nám, jakou mocí tyto věci činíš, aneb kdo jest ten, kterýž tobě tuto moc dal?

³I odpověděv, řekl jim: Otížiť se i já vás na jednu věc; protož pověztež mi:

⁴Křest Janův s nebe-li byl, čili z lidí?

⁵Oni pak uvažovali to mezi sebou, řkouce: Jestliže bychom řekli: S nebe, díť: Pročež jste tedy neuvěřili jemu?

⁶Pakli díme: Z lidí, lid všecken ukamenuje nás; nebo cele tak drží, že Jan jest prorok.

⁷I odpověděli: Že nevědí, odkud byl.

⁸I řekl jim Ježíš: Aniž já vám povím, jakou mocí toto činím.

⁹I počal lidu praviti podobenství toto: Člověk jeden štípil vinici, a pronajal ji vinařům, a sám odšel přes pole na dlouhé časy.

¹⁰A v čas slušný poslal k těm vinařům služebníka, aby užitek z vinice dali jemu. Ti pak vinaři zmrskavše jej, pustili prázdného.

¹¹I poslal druhého služebníka. Oni pak i toho zmrskavše a zohavivše, pustili prázdného.

¹²I poslal třetího. Ale oni i toho zranivše, vystrčili ven.

¹³Tedy řekl pán té vinice: Co učiním? Pošli svého milého syna. Snad když toho uzří, ustýdnou se.

¹⁴Ale vinaři uzřevše jej, rozmlouvali mezi sebou, řkouce: Tentoť jest dědic; poďte, zabíme jej, aby naše bylo to dědictví.

¹⁵A vystrčivše jej ven z vinice, zamordovali. Což tedy učiní jim pán té vinice?

¹⁶Přijde a vyhladí vinaře ty, a dá vinici jiným. To uslyšavše, řekli: Odstup to.

¹⁷Ale on pohleděv na ně, řekl: Co jest pak to, což napsáno jest: Kámen, kterýmž pohrdli stavitelé, ten učiněn jest v hlavu úhelní?

¹⁸Každý, kdož padne na ten kámen, rozrazí se; a na kohož by on upadl, potřeť jej.

¹⁹I hledali přední kněží {biskupové} a zákonníci, jak by naň vztáhli ruce v tu hodinu, ale báli se lidu. Nebo porozuměli, že by na ně mluvil podobenství to.

²⁰Tedy střehouce ho, poslali špehéře, kteříž by se spravedlivými činili, aby ho polapili v řeči, a potom jej vydali vrchnosti a v moc hejtmanu.

²¹I otázali se ho, řkouce: Mistře, víme, že právě mluvíš a učíš, a nepřijímáš osoby, ale v pravdě cestě Boží učíš.

²²Sluší-li nám daň dávati císaři, čili nic?

²³Ale porozuměv chytrosti jejich, dí jim: Co mne pokoušíte?

²⁴Ukažte mi peníz. Čí má obraz a nápis? I odpověděvše, řekli: Císařův.

²⁵On pak řekl jim: Dejtež tedy, co jest císařova, císaři, a co jest Božího, Bohu.

²⁶I nemohli ho za slovo popadnouti před lidem, a divíce se odpovědi jeho, umlkli.

²⁷Přistoupivše pak někteří z saduceů, (kteříž odpírají býti vzkříšení,) otázali se ho,

²⁸Řkouce: Mistře, Mojžíš napsal nám: Kdyby bratr něčí umřel, maje manželku, a umřel by bez dětí, aby ji pojal bratr jeho za manželku, a vzbudil símě bratru svému.

²⁹I bylo sedm bratří, a první pojav ženu, umřel bez dětí.

³⁰I pojal druhý tu ženu, a umřel i ten bez dětí.

³¹Potom třetí pojal ji, též i všech těch sedm, a nezůstavivše dětí, zemřeli.

³²Nejposléze po všech umřela i ta žena.

³³Protož při vzkříšení, kterého z nich bude ta žena, poněvadž sedm jich mělo ji za manželku?

³⁴A odpovídaje, řekl jim Ježíš: Synové tohoto věku žení se a vdávají.

³⁵Ale ti, kteříž hodni jmíni budou dosáhnouti onoho věku a vzkříšení z mrtvých, ani se ženiti nebudou ani vdávati.

³⁶Nebo ani umírati více nebudou moci, andělům zajisté rovni budou. A jsou synové Boží, poněvadž jsou synové vzkříšení.

³⁷A že mrtví vstanou z mrtvých, i Mojžíš ukázal při onom kři, když nazývá Pána Bohem Abrahamovým, a Bohem Izákovým, a Bohem Jákobovým.

³⁸Bůhť pak není mrtvých, ale živých, nebo všickni jsou jemu živi.

³⁹Tedy odpověděvše někteří z zákonníků, řekli: Mistře, dobře jsi pověděl.

⁴⁰I nesměli se jeho na nic více tázati.

⁴¹Řekl pak jim: Kterak praví Krista býti synem Davidovým?

⁴²A sám David praví v knize žalmů: Řekl Pán Pánu mému: Seď na pravici mé,

⁴³Ažť položím nepřátely tvé v podnož noh tvých?

⁴⁴Poněvadž David jej Pánem nazývá, i kterakž syn jeho jest?

⁴⁵I řekl učedlníkům svým přede vším lidem:

⁴⁶Varujte se zákonníků, kteříž rádi chodí v krásném rouše, a milují pozdravování na trzích a přední stolice v školách, a první místo na večeřích.

⁴⁷Kteříž zžírají domy vdovské pod zámyslem dlouhé modlitby. Tiť vezmou těžší odsouzení.