Jan 10 Porovnání: Kralická vs ČSP

Jan 10

¹Amen, amen pravím vám: Kdož nevchází dveřmi do ovčince ovcí, ale vchází jinudy, ten zloděj jest a lotr.

²Ale kdož vchází dveřmi, pastýř jest ovcí.

³Tomuť vrátný otvírá, a ovce hlas jeho slyší, a on svých vlastních ovec ze jména povolává, a vyvodí je.

⁴A jakž ovce své vlastní vypustí, před nimi jde, a ovce jdou za ním; nebo znají hlas jeho.

⁵Cizího pak nikoli následovati nebudou, ale utekou od něho; nebo neznají hlasu cizích.

⁶To podobenství pověděl jim Ježíš, ale oni nevěděli, co by to bylo, což jim mluvil.

⁷Tedy opět řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Že já jsem dvéře ovcí.

⁸Všickni, kolikž jich koli přede mnou příšlo, zloději jsou a lotři, ale neslyšeli jich ovce.

⁹Já jsem dvéře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, a vejde i vyjde, a pastvu nalezne.

¹⁰Zloděj nepřichází, než aby kradl a mordoval a hubil; já jsem přišel, aby život měly, a hojně měly.

¹¹Já jsem ten pastýř dobrý. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce.

¹²Ale nájemník a ten, kterýž není pastýř, jehož nejsou ovce vlastní, vida vlka, an jde, i opouští ovce i utíká, a vlk lapá a rozhání ovce.

¹³Nájemník pak utíká; nebo nájemník jest, a nemá péče o ovce.

¹⁴Já jsem ten dobrý pastýř, a známť své, a znajíť mne mé.

¹⁵Jakož mne zná Otec, a já znám Otce, a duši svou pokládám za ovce.

¹⁶A mámť i jiné ovce, kteréž nejsou z tohoto ovčince. I tyť musím přivesti; nebo hlas můj slyšeti budou. A budeť jeden ovčinec a jeden pastýř.

¹⁷Protož mne Otec miluje, že já pokládám duši svou, abych ji zase vzal.

¹⁸Nižádnýť jí nebéře ode mne, ale já pokládám ji sám od sebe. Mám moc položiti ji, a mám moc zase vzíti ji. To přikázaní vzal jsem od Otce svého.

¹⁹Tedy stala se opět různice mezi Židy pro ty řeči.

²⁰A pravili mnozí z nich: Ďábelství má a blázní. Co ho posloucháte?

²¹Jiní pravili: Tato slova nejsou ďábelství majícího. Zdaliž ďábelství může slepých oči otvírati?

²²Bylo pak posvícení v Jeruzalémě, a zima byla.

²³I procházel se Ježíš v chrámě po síňci Šalomounově.

²⁴Tedy obstoupili jej Židé, a řekli jemu: Dokudž duši naši držíš: Jestliže jsi ty Kristus, pověz nám zjevně.

²⁵Odpověděl jim Ježíš: Pověděl jsem vám, a nevěříte. Skutkové, kteréž já činím ve jménu Otce svého, tiť svědectví vydávají o mně.

²⁶Ale vy nevěříte, nebo nejste z ovcí mých, jakož jsem vám pověděl.

²⁷Ovceť mé hlas můj slyší, a já je znám, a následujíť mne.

²⁸A jáť život věčný dávám jim, a nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé.

²⁹Otec můj, kterýž mi je dal, větší jest nade všecky, a žádnýť jich nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého.

³⁰Já a Otec jedno jsme.

³¹Tedy zchápali opět kamení Židé, aby jej kamenovali.

³²Odpověděl jim Ježíš: Mnohé dobré skutky ukázal jsem vám od Otce svého. Pro který z těch skutků kamenujete mne?

³³Odpověděli jemu Židé, řkouce. Pro dobrý skutek tebe nekamenujeme, ale pro rouhání, totiž že ty, člověk jsa, děláš se Bohem.

³⁴Odpověděl jim Ježíš: Však psáno jest v zákoně vašem: Já jsem řekl: Bohové jste.

³⁵Poněvadž ty nazval bohy, k nimž řeč Boží stala se, a nemůže zrušeno býti písmo,

³⁶Mně pak, kteréhož posvětil Otec a poslal na svět, vy pravíte: Rouháš se, že jsem řekl: Syn Boží jsem?

³⁷Nečiním-liť skutků Otce svého, nevěřte mi.

³⁸Pakliť činím, byste pak mně nevěřili, skutkům věřte, abyste poznali a věřili, že Otec ve mně jest, a já v něm.

³⁹Tedy opět hledali ho jíti, ale vyšel z rukou jejich.

⁴⁰I odšel opět za Jordán na to místo, kdež nejprvé Jan křtil, a pozůstal tam.

⁴¹I přišli k němu mnozí, a pravili: Jan zajisté žádného divu neučinil, ale všecko, cožkoli mluvil Jan o tomto, pravé bylo.

⁴²A mnozí tam uvěřili v něho.

Jan 10

¹„Amen, amen, pravím vám, kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam odjinud, to je zloděj a lupič.

²Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí.

³Tomu hlídač otevírá a ovce slyší jeho hlas; své ovce volá jménem a vyvádí je.

⁴Když všechny své vlastní vyžene ven, kráčí před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas.

⁵Za cizím však jistě nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“

⁶Ježíš jim pověděl toto přirovnání, ale oni nepochopili, co jim tím ⌈chtěl říci⌉.

⁷Ježíš tedy opět řekl: „Amen, amen, pravím vám, já jsem ⌈dveře pro ovce⌉.

⁸Všichni, kteří přišli [přede mnou], jsou zloději a lupiči, ale ovce je neposlechly.

⁹Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.

¹⁰Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a hubil; já jsem přišel, aby měly život a měly ho hojnost.

¹¹Já jsem ten dobrý pastýř. Dobrý pastýř pokládá svou duši za ovce.

¹²Námezdník, který není pastýř a ovce nejsou jeho vlastní, opouští ovce a utíká, když vidí, že přichází vlk. A vlk je uchvacuje a rozhání.

¹³[Námezdník utíká,] protože je námezdník a na ovcích mu nezáleží.

¹⁴Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne,

¹⁵jako Otec zná mne a já znám Otce. A svou duši pokládám za ovce.

¹⁶Mám ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.

¹⁷Proto mne Otec miluje, že já pokládám svou duši, abych ji zase přijal.

¹⁸Nikdo ji ode mne nebere, ale já ji pokládám sám od sebe. Mám moc ji položit, a mám moc ji opět přijmout. Tento příkaz jsem přijal od svého Otce.“

¹⁹Pro tato slova došlo mezi Židy opět k roztržce.

²⁰Mnozí z nich říkali: „Má démona a blázní. Proč ho posloucháte?“

²¹Jiní říkali: „Toto nejsou slova démonizovaného. Může snad démon otevřít oči slepým?“

²²Nastal svátek Posvěcení chrámu v Jeruzalémě. Byla zima.

²³Ježíš se procházel v chrámě, v Šalomounově sloupoví.

²⁴Tu ho obklopili Židé a říkali mu: „Jak dlouho chceš naši duši držet v nejistotě? Jsi–li Mesiáš, řekni nám to otevřeně.“

²⁵Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které já činím ve jménu svého Otce, ty o mně svědčí.

²⁶Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí.

²⁷Mé ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou

²⁸a já jim dávám život věčný; nezahynou ⌈na věčnost⌉ a nikdo je nevytrhne z mé ruky.

²⁹⌈Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže⌉ vytrhnout z ruky [mého] Otce.

³⁰Já a Otec jsme jedno.“

³¹Židé se opět chopili kamenů, aby jej ukamenovali.

³²Ježíš jim řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od [svého] Otce. Pro který z nich mne ⌈chcete kamenovat⌉?“

³³Židé mu odpověděli: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání, že ty, člověk, děláš ze sebe Boha.“

³⁴Ježíš jim odpověděl: „Což není ve vašem Zákoně napsáno: Já jsem řekl: Bohové jste?

³⁵Jestliže ty, ke kterým se stalo slovo Boží, nazval bohy, -- a nemůže být zrušeno Písmo --

³⁶proč mně, kterého Otec posvětil a poslal na svět, říkáte: Rouháš se, protože jsem řekl: Jsem Boží Syn?

³⁷Nečiním–li skutky svého Otce, nevěřte mi!

³⁸Jestliže je však činím, a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a dále poznávali, že Otec je ve mně a já v Otci.“

³⁹Znovu se ho [tedy] chtěli zmocnit, ale on unikl z jejich rukou.

⁴⁰A odešel opět za Jordán, na místo, kde zpočátku křtil Jan, a zůstal tam.

⁴¹Mnozí přišli k němu a říkali: „Jan sice neučinil žádné znamení, avšak všechno, co Jan o něm řekl, byla pravda.“

⁴²A mnozí tam v něho uvěřili.