Izaiáš 42

¹Aj, služebník můj, na kteréhož se zpodepru, vyvolený můj, jehož libuje duše má. Ducha svého dám jemu, onť soud národům vynášeti bude.

²Nebude křičeti, ani se vyvyšovati, ani slyšán bude vně hlas jeho.

³Třtiny nalomené nedolomí, a lnu kouřícího se neuhasí, ale soud podlé pravdy vynášeti bude.

⁴Nebude neochotný, ani přísný, dokudž soudu na zemi nevykoná, a učení jeho ostrovové očekávati budou.

⁵Tak praví Bůh silný Hospodin, kterýž stvořil nebesa, a roztáhl je, kterýž rozšířil zemi, i to, což z ní pochází, kterýž dává dýchání lidu na ní, a ducha těm, jenž chodí po ní.

⁶Já Hospodin povolal jsem tě v spravedlnosti, a ujal jsem tě za ruku tvou; protož ostříhati tě budu, a dám tě v smlouvu lidu, a za světlo národům,

⁷Abys otvíral oči slepé, a vyvodil z žaláře vězně, a z vězení ty, kteříž sedí ve tmách.

⁸Já jsem Hospodin, toť jest jméno mé, a slávy své jinému nedám, ani chvály své rytinám.

⁹Aj, prvnější věci přišly, a i nové předpovídaje, dříve než se začnou, dám o nich slyšeti vám.

¹⁰Zpívejte Hospodinu píseň novou, chvála jeho jest od končin země, kteříž se plavíte po moři, i všecko, což v něm jest, ostrovové i obyvatelé jejich.

¹¹Pozdvihněte hlasu pustiny i města její, i vsi, v nichž bydlí Cedar, prokřikujte obyvatelé skal, s vrchu hor volejte.

¹²Vzdejte slávu Hospodinu, a chválu jeho na ostrovích zvěstujte.

¹³Hospodin jako silný rek vyjde, jako muž válečný rozhorlí se, troubiti, anobrž i prokřikovati bude, a proti nepřátelům svým zmužile sobě počínati, řka:

¹⁴Mlčel jsem dosti dlouho, činil jsem se neslyše, zdržoval jsem se, ale již jako pracující ku porodu křičeti budu, pohubím a sehltím vše pojednou.

¹⁵V pustinu obrátím hory i pahrbky, a všelikou bylinu jejich usuším, a obrátím řeky v ostrovy, a jezera vysuším.

¹⁶I povedu slepé po cestě, kteréž neznali, a po stezkách, kterýchž neuměli, provedu je; obrátím před nimi tmu v světlo, a co nerovného, v rovinu. Toť jest, což jim učiním, a neopustím jich.

¹⁷Obrátí se zpět, zahanbeni budou ti, kteříž doufají v rytinu, kteříž říkají slitinám: Vy jste bohové naši.

¹⁸Ó hluší, slyštež, a vy slepí, prohlédněte, abyste viděli.

¹⁹Kdo jest to slepý, jediné služebník můj? A hluchý, než posel můj, kteréhož posílám? Kdo slepý tak jako dokonalý? Slepý, pravím, jako služebník Hospodinův?

²⁰Hledě na mnohé věci, však nesrozumívá; otevřené maje uši, však neslyší.

²¹Mělť jest Hospodin líbost v něm pro spravedlnost svou, zvelebil jej zákonem, a slavného učinil.

²²Že pak lid tento obloupený jest a potlačený, jehožto mládence, což jich koli, jímají a do žalářů skrývají, že jsou dáni v loupež, aniž jest, kdo by je vytrhl, v rozchvátání, aniž jest, kdo by řekl: Navrať zase,

²³Kdo z vás ušima pozoruje toho, srozumívá tomu, aby se bedlivěji chtěl míti napotom?

²⁴Kdo vydal v potlačení Jákoba, a Izraele loupežníkům? Zdali ne Hospodin, proti němuž jsme zhřešili? Nebo nechtěli po cestách jeho choditi, aniž poslouchali zákona jeho.

²⁵A protož vylil na něj s prchlivostí hněv svůj, a násilé boje, a zapálil jej vůkol, a však nepoznal toho. Zapálil jej, pravím, a však nepřipustil toho k srdci.

Izaiáš 42

¹Hle, můj otrok, kterého budu ⌈pevně držet,⌉ můj vyvolený, jehož si má duše oblíbila. Vložil jsem na něj svého Ducha, a přinese právo národům.

²Nebude křičet ani se pozdvihovat ani nebude venku slyšet jeho hlas.

³Nalomenou třtinu nezlomí a hasnoucí knot neuhasí, ⌈bude vynášet pravdivý soud.⌉

⁴Nezemdlí ani se nenalomí, dokud neustanoví v zemi právo. I ostrovy budou očekávat na jeho zákon.

⁵Toto praví Bůh, Hospodin, jenž stvořil nebesa a roztahuje je, rozprostírá zemi i to, co na ní vzchází, který dává dech lidu na ní a ducha těm, kdo po ní chodí:

⁶Já, Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopím tě za ruku. ⌈Budu tě opatrovat⌉ a dám tě za smlouvu lidu a za světlo národů,

⁷abys otevřel oči slepé a vyvedl z vězení vězně -- ⌈z žaláře ty, kdo pobývají v temnotě.⌉

⁸Já jsem Hospodin, to je mé jméno, a svou slávu jinému nedám, ani svou chválu modlám.

⁹Ty první věci -- hle -- přišly. A nové oznamuji: Dříve než budou vzcházet, ohlásím je vám.

¹⁰Zpívejte Hospodinu píseň novou, pějte jeho chválu od končin země, vy, kdo se vydáváte na moře, i všechno, co je v něm, ostrovy i jejich obyvatelé!

¹¹Ať pozdvihne svůj hlas pustina i její města, dvory, v nichž pobývá Kédar. Ať výskají obyvatelé Sély, ať pokřikují z vrchu hor,

¹²ať přiznají Hospodinu slávu a ať oznamují na ostrovech jeho chválu!

¹³Hospodin vyjde jako hrdina, ⌈jako bojovník vzbudí svou horlivost.⌉ Rozkřikne se, ano, spustí válečný pokřik, ukáže převahu nad svými nepřáteli.

¹⁴Odedávna jsem mlčel. Budu dále hluchý, budu se ovládat? Jako rodička budu vzdychat, supět a lapat po dechu!

¹⁵Vysuším hory i návrší a všechna jejich zeleň uschne. Řeky proměním v ostrovy a jezera nechám vyschnout.

¹⁶Povedu slepé cestou, kterou neznali, dám jim kráčet stezkami, které neznali. Temnotu před nimi proměním ve světlo a ⌈hrbolatá místa v rovinu.⌉ Toto jsou věci, které učiním a kterých nezanechám.

¹⁷Stáhnou se nazpět a budou zcela zahanbeni ti, kdo spoléhají na tesané modly, kteří říkají litým modlám: Vy jste naši bohové!

¹⁸Hluší, slyšte a slepí, pohleďte ⌈a vizte!⌉

¹⁹Kdo je slepý, ne–li můj otrok, a hluchý tak jako můj posel, kterého posílám? Kdo je slepý jako ten, ⌈za něhož jsem zaplatil,⌉ a slepý jako Hospodinův otrok?

²⁰Je vidět mnohé, ale nevěnuješ ničemu pozornost, uši jsou otevřené, ale neslyší.

²¹Kvůli jeho spravedlnosti se Hospodinu zalíbilo učinit zákon významným a zvelebit ho.

²²Ale toto je lid oloupený a popleněný. Všichni jsou polapeni v jamách, ukryti v žalářích. Stali se kořistí a není, kdo by vysvobodil, stali se lupem, a není, kdo by řekl: Navrať!

²³⌈Kdo z vás tomu bude naslouchat? Kdo bude⌉ věnovat pozornost, aby slyšel, ⌈co bude potom?⌉

²⁴Kdo vydal Jákoba k plenění a Izraele lupičům? Což to nebyl Hospodin? Ten, proti němuž jsme zhřešili? A po jehož cestách chodit nechtěli a jehož zákon neposlouchali?

²⁵A tak na něj vylil žár svého hněvu a sílu boje, který ho spaloval ze všech stran, ale nepoznal to, vzplanul proti němu, ale nevzal si to k srdci.