Izaiáš 40

¹Potěšujte, potěšujte lidu mého, dí Bůh váš.

²Mluvte k srdci Jeruzaléma, a ohlašujte jemu, že se již doplnil čas uložený jeho, že jest odpuštěna nepravost jeho, a že vzal z ruky Hospodinovy dvojnásobně za všecky hříchy své.

³Hlas volajícího: Připravtež na poušti cestu Hospodinovu, přímou učiňte na pustině stezku Boha našeho.

⁴Každé údolí ať jest vyvýšeno, a všeliká hora i pahrbek ať jest snížen; což jest křivého, ať jest přímé, a místa nerovná ať jsou rovinou.

⁵Nebo se zjeví sláva Hospodinova, a uzří všeliké tělo spolu, že ústa Hospodinova mluvila.

⁶Hlas řkoucího: Volej. I řekl: Co mám volati? To, že všeliké tělo jest tráva, a všeliká vzácnost jeho jako květ polní.

⁷Usychá tráva, květ prší, jakž vítr Hospodinův povane na něj. V pravděť jsou lidé ta tráva.

⁸Usychá tráva, květ prší, ale slovo Boha našeho zůstává na věky.

⁹Na horu vysokou vystup sobě, Sione, zvěstovateli věcí potěšených, povyš mocně hlasu svého, Jeruzaléme, zvěstovateli věcí potěšených, povyš, aniž se boj. Rci městům Judským: Aj, Bůh váš.

¹⁰Aj, Panovník Hospodin proti silnému přijde, a rámě jeho panovati bude nad ním; aj, mzda jeho s ním, a dílo jeho před ním.

¹¹Jako pastýř stádo své pásti bude, do náručí svého shromáždí jehňátka, a v klíně svém je ponese, březí pak poznenáhlu povede.

¹²Kdo změřil hrstí svou vody, a nebesa pídí rozměřil? A kdo změřil měrou prach země, a zvážil na váze hory, a pahrbky na závaží?

¹³Kdo vystihl ducha Hospodinova, a rádcím jeho byl, že by mu oznámil?

¹⁴S kým se radil, že by mu přidal srozumění, a naučil jej stezce soudu, a vyučil jej umění, a cestu všelijaké rozumnosti jemu v známost uvedl?

¹⁵Aj, národové jako krůpě od okova, a jako prášek na vážkách se počítají, ostrovy jako nejmenší věc zachvacuje.

¹⁶Ani Libán nepostačil by k zanícení ohně, a živočichové jeho nepostačili by k zápalné oběti.

¹⁷Všickni národové jsou jako nic před ním, za nic a za marnost pokládají se u něho.

¹⁸K komu tedy připodobníte Boha silného? A jaké podobenství přirovnáte jemu?

¹⁹Jakžkoli rytinu líčí řemeslník, a zlatník zlatem ji potahuje, a řetízky stříbrné k ní slévá;

²⁰A ten, kterýž pro chudobu nemá co obětovati, dřevo, kteréž by nepráchnivělo, vybírá, a řemeslníka umělého sobě hledá k přistrojení rytiny, aby se nepohnula.

²¹Zdaliž nevíte? Zdaliž neslýcháte? Zdaliž se vám nezvěstuje od počátku? Zdaliž nesrozumíváte z základů země?

²²Ten, kterýž sedí nad okršlkem země, jejížto obyvatelé jako kobylky, kterýž rozprostřel jako kortýnu nebesa, a roztáhl je jako stánek k přebývání,

²³Onť přivodí knížata na nic, soudce zemské jako nic rozptyluje,

²⁴Tak že nebývají štípeni ani sáti, aniž kořene pouští do země pařez jejich. Nebo jakž jen zavane na ně, hned usychají, a vicher jako plevu zanáší je.

²⁵K komu tedy připodobníte mne, abych podobný byl jemu, praví Svatý?

²⁶Pozdvihněte zhůru očí svých, a vizte, kdo to stvořil? Kdo vyvodí v počtu vojsko jejich, a všeho toho zejména povolává? Vedlé množství síly a veliké moci ani jedno z nich nehyne.

²⁷Pročež tedy říkáš, Jákobe, a mluvíš, Izraeli: Skrytať jest cesta má před Hospodinem, a pře má před Boha mého nepřichází?

²⁸Zdaliž nevíš, zdaž jsi neslýchal, že Bůh věčný Hospodin, kterýž stvořil končiny země, neustává ani zemdlívá, a že vystižena býti nemůže moudrost jeho?

²⁹On dává ustalému sílu, a tomu, ješto žádné síly nemá, moci hojně udílí.

³⁰Ustává a umdlévá mládež, a mládenci těžce klesají,

³¹Ale ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se peřím jako orlice; běží, a však neumdlévají, chodí, a neustávají.

Izaiáš 40

¹Potěšte, potěšte můj lid, říká váš Bůh.

²Promlouvejte ⌈k srdci⌉ Jeruzaléma, volejte k němu, že se naplnila jeho povinná služba, že je zaplaceno za jeho viny; vždyť přijal z Hospodinovy ruky dvojnásobně za všechny své hříchy.

³Hlas ⌈volá v pustině: Připravte⌉ cestu Hospodinovu, napřimte v pustině silnici pro našeho Boha!

⁴Každé údolí bude pozdviženo a každé pohoří a návrší sníženo; ⌈pahorkatina se stane rovinou⌉ a útesy plání.

⁵A zjeví se Hospodinova sláva a uvidí to spolu veškeré tělo; protože Hospodinova ústa promluvila.

⁶Hlas říká: Volej! I zeptal se: Co mám volat? Veškeré tělo je jako tráva a všechna jeho oddanost jako polní květ.

⁷Tráva usychá, květ vadne, když na něj zavane Hospodinův dech. Jistě, ⌈lid je⌉ jen tráva.

⁸Tráva usychá, květ vadne, ale slovo našeho Boha obstojí navěky.

⁹Vystup si na vysokou horu, Sijóne, nositeli dobré zprávy, pozvedni mocně hlas, Jeruzaléme, nositeli dobré zprávy. Pozvedni hlas, neboj se, řekni judským městům: Hle, váš Bůh!

¹⁰Hle, Panovník Hospodin přichází s mocí a jeho paže pro něj vládne. Hle, jeho mzda s ním a jeho odměna před ním.

¹¹Bude pást své stádo jako pastýř, svou paží shromáždí jehňata a v náruči je ponese, březí povede pomalu.

¹²Kdo svou dlaní odměřil vody a nebesa pídí vyměřil a do třetinky nabral prach země? Kdo odvážil hory na váze a na miskách kopce?

¹³Kdo vystrojil ⌈Hospodinova ducha,⌉ kdo byl jeho rádce a poučil ho?

¹⁴S kým se radil, aby mu dal porozumět a vyučil ho ⌈cestě práva,⌉ naučil ho poznání a dal mu poznat cestu rozumnosti?

¹⁵Hle, národy jsou před ním jako kapka na vědru nebo jako poprašek na vahách. Hle, ostrovy nadzvedá jako smítko.

¹⁶Stromy Libanonu nestačí na oheň a jeho zvěř nestačí na zápalnou oběť.

¹⁷Všechny národy jsou před ním jako nic. Mají pro něj cenu menší než nic, než marnost.

¹⁸Ke komu tedy připodobníte Boha? ⌈Jakou představu si o něm učiníte?⌉

¹⁹Řemeslník odlil modlu a zlatník ji potáhne zlatem; stříbrný řetěz k ní udělá zlatník.

²⁰⌈Kdo je chudý na takovou oběť, vybere⌉ nepráchnivějící dřevo; vyhledá si zručného řemeslníka, aby modlu upevnil, takže se nepohne.

²¹Což to nevíte? Což jste o tom neslyšeli? Což se vám to neoznamuje od počátku? Což jste neporozuměli, kdo položil základy země?

²²Ten, který sídlí nad obzorem země, jejíž obyvatelé jsou jako kobylky, který jako závoj roztahuje nebesa a napíná je jako stan k bydlení,

²³který proměňuje mocnáře v nic, soudce země učinil marností.

²⁴Sotva byli zasazeni, sotva byli zaseti, sotva jejich odnož zakořenila v zemi, již na ně zaduje a oni uschnou a vichřice je odnese jako stéblo.

²⁵Ke komu mne tedy připodobníte? Komu jsem roven? praví ten Svatý.

²⁶Pozvedněte své oči vysoko a pohleďte: Kdo stvořil tyto věci? Ten, kdo vyvádí podle počtu jejich zástup, všechny je volá jménem, pro jeho velkou sílu a ohromnou moc žádná z nich nechybí.

²⁷Proč říkáš, Jákobe, proč povídáš, Izraeli: Má cesta je před Hospodinem ukryta a ⌈mé právo mému Bohu uniká?⌉

²⁸Což to nevíš? Cožpak jsi neslyšel, že věčný Bůh, Hospodin, stvořitel končin země, neochabne ani se neunaví? Jeho rozumnost je nevyzpytatelná.

²⁹Unavenému dává sílu a ⌈bezmocného zahrnuje zdatností.⌉

³⁰Chlapci ochabnou a unaví se a mládenci vyčerpáním padají,

³¹ale ti, kdo očekávají na Hospodina, ⌈nabývají nové⌉ síly, vznášejí se na křídlech jako orli; běží, a neunaví se, chodí, a neochabnou.