Genesis 44

¹Rozkázal pak tomu, kterýž spravoval dům jeho, řka: Naplň pytle mužů těch potravou, co by jen unésti mohli; a peníze každého polož zas do pytle jeho na vrch.

²A koflík můj, koflík stříbrný, vlož na vrch do pytle mladšího s penězi jeho za obilí. I učinil podlé řeči Jozefovy, kterouž mluvil.

³Ráno pak propuštěni jsou ti muži, oni i oslové jejich.

⁴A když vyšli z města, a nedaleko ještě byli, řekl Jozef správci domu svého: Vstaň, hoň muže ty, a dohoně se jich, mluv k nim: Pročež jste se odplatili zlým za dobré?

⁵Zdaliž to není ten koflík, z kteréhož píjí pán můj? A z tohoť on jistým zkušením pozná, jací jste vy. Zle jste učinili, co jste učinili.

⁶Tedy dohoniv se jich, mluvil jim slova ta.

⁷Kteřížto odpověděli jemu: Proč mluví pán můj taková slova? Odstup od služebníků tvých, aby co takového učinili.

⁸A my ty peníze, kteréž jsme našli na vrchu v pytlích svých, přinesli jsme tobě zase z země Kananejské; jakž bychom tedy krásti měli z domu pána tvého stříbro neb zlato?

⁹U koho z služebníků tvých nalezeno bude, nechžť umře ten; a my také budeme pána tvého služebníci.

¹⁰I řekl: Nu dobře, nechť jest podlé řeči vaší. U koho se nalezne, ten bude mým služebníkem, a vy budete bez viny.

¹¹Protož rychle každý složil pytel svůj na zem, a rozvázal každý pytel svůj.

¹²I přehledával, od staršího počal, a na mladším přestal; i nalezen jest koflík v pytli Beniaminovu.

¹³Tedy oni roztrhše roucha svá, vložil každý břímě na osla svého, a vrátili se do města.

¹⁴I přišel Juda s bratřími svými do domu Jozefova, (on pak ještě tam byl,) a padli před ním na zemi.

¹⁵I dí jim Jozef: Jakýž jest to skutek, který jste učinili? Zdaž nevíte, že takový muž, jako jsem já, umí poznati?

¹⁶Tedy řekl Juda: Což díme pánu svému? co mluviti budeme? a čím se ospravedlníme? Bůhť jest našel nepravost služebníků tvých. Aj, služebníci jsme pána svého, i my i ten, u něhož nalezen jest koflík.

¹⁷Odpověděl Jozef: Odstup ode mne, abych to učinil. Muž, u něhož nalezen jest koflík, ten bude mým služebníkem; vy pak jděte u pokoji k otci svému.

¹⁸I přistoupil k němu Juda a řekl: Slyš mne, pane můj. Prosím, nechažť promluví služebník tvůj slovo v uši pána svého, a nehněvej se na služebníka svého; nebo jsi ty jako sám Farao.

¹⁹Pán můj ptal se služebníků svých, řka: Máte-li otce, neb bratra?

²⁰A odpověděli jsme pánu mému: Máme otce starého, a pachole v starosti jeho zplozené malé, jehož bratr umřel, a on sám pozůstal po mateři své, a otec jeho miluje jej.

²¹I řekl jsi služebníkům svým: Přiveďte ho ke mně, a pohledím na něj.

²²A řekli jsme pánu mému: Nemůžeť pachole opustiti otce svého; nebo opustí-li otce svého, on umře.

²³Ty pak řekl jsi služebníkům svým: Nepřijde-li bratr váš mladší s vámi, nepokoušejte se více viděti tváři mé.

²⁴I stalo se, když jsme se vrátili k služebníku tvému, otci mému, a jemu vypravovali slova pána svého,

²⁵Že řekl otec náš: Jděte zase, nakupte nám něco potravy.

²⁶Odpověděli jsme: Nemůžeme jíti, než bude-li bratr náš mladší s námi, tedy půjdeme; nebo bychom nemohli viděti tváři toho muže, nebyl-li by bratr náš nejmladší s námi.

²⁷I řekl nám služebník tvůj, otec můj: Vy víte, že dva toliko syny porodila mi žena má.

²⁸A vyšel jeden ode mne, o němž jsem pravil: Jistě roztrhán jest, a neviděl jsem ho dosavad.

²⁹Vezmete-li i tohoto ode mne, a přišlo by na něj něco zlého, tedy uvedete šediny mé s trápením do hrobu.

³⁰Tak tedy, když přijdu k služebníku tvému, otci svému, a pacholete nebude s námi, (ješto duše jeho spojena jest s duší tohoto):

³¹Přijde na to, když uzří, že pacholete není, umře; a uvedou služebníci tvoji šediny služebníka tvého, otce svého, s žalostí do hrobu.

³²Nebo služebník tvůj slíbil za pachole, abych je vzal od otce svého, řka: Jestliže ho nepřivedu zase k tobě, tedy vinen budu hříchem otci mému po všecky dny.

³³Protož nyní nechť zůstane, prosím, služebník tvůj místo pacholete tohoto za služebníka pánu svému, a pachole ať vstoupí s bratry svými.

³⁴Nebo jak bych já vstoupil k otci svému, kdyby tohoto pacholete nebylo se mnou? Leč bych chtěl viděti trápení, kteréž by přišlo na otce mého.

Genesis 44

¹Josef přikázal ⌈správci svého domu:⌉ Naplň žoky těchto mužů potravou tak, jak budou moci unést, a vlož peníze každého nahoru do jeho žoku.

²Můj kalich, ten stříbrný kalich, vlož s penězi za jeho obilí nahoru do žoku toho nejmladšího. Správce učinil všechno, co Josef řekl.

³Když se ráno rozjasnilo, byli ti muži propuštěni i se svými osly.

⁴Vyšli z města, ještě nebyli daleko, a Josef řekl ⌈správci svého domu:⌉ Vstaň, pronásleduj tyto muže a až je dostihneš, řekni jim: Proč jste za dobro odplatili zlem?

⁵Což to není kalich, z něhož pije můj pán? Vždyť z něho on věští! Tím, co jste učinili, jste spáchali zlo.

⁶Když je dostihl, řekl jim ona slova.

⁷Odpověděli mu: Proč můj pán mluví taková slova? Ať je to od tvých otroků vzdáleno, aby učinili něco takového!

⁸Hle, peníze, které jsme nalezli nahoře ve svých žocích, jsme ti přinesli zpět z kenaanské země. Jak bychom mohli z domu tvého pána ukrást stříbro nebo zlato?

⁹U koho z tvých otroků se to nalezne, ten ať zemře, a také my se staneme otroky mého pána.

¹⁰Odpověděl: Tedy dobrá, bude to podle vašich slov: U koho se to najde, ten bude mým otrokem a vy budete volni.

¹¹Tu každý rychle sundal na zem svůj žok a každý svůj žok otevřel.

¹²Prohlídka začala u nejstaršího a skončila u nejmladšího. Kalich se našel v Benjamínově žoku.

¹³Roztrhli svá roucha, každý naložil svého osla a vraceli se do města.

¹⁴Když Juda a jeho bratři přišli do Josefova domu, on tam ještě byl. Tu padli před ním na zem.

¹⁵A Josef jim řekl: Jaký skutek jste to provedli? Což nevíte, že muž jako já dokáže věštit?

¹⁶Juda odpověděl: Co můžeme mému pánu říci? Co máme povídat? A jak se ospravedlníme? Bůh postihl provinění tvých otroků. Hle, jsme otroky mého pána, i my, i ten, u něhož se nalezl kalich.

¹⁷Josef odpověděl: Ať je to ode mne vzdáleno, abych to učinil. Muž, u něhož se ten kalich našel, ten bude mým otrokem, a vy jděte v pokoji ke svému otci.

¹⁸Juda k němu přistoupil a řekl: Dovol, prosím, můj pane, ať tvůj otrok promluví k svému pánu; ať tvůj hněv nevzplane proti tvému otroku, protože ty jsi jako farao.

¹⁹Můj pán se svých otroků ptal: Máte otce nebo bratra?

²⁰Řekli jsme mému pánu: Máme starého otce a malého chlapce, který se mu narodil ve stáří. Jeho bratr je mrtev a po své matce zůstal on sám; jeho otec ho miluje.

²¹Řekl jsi svým otrokům: Přiveďte ho ke mně dolů, ať ⌈ho uvidím na vlastní oči.⌉

²²Odpověděli jsme mému pánu, že chlapec nemůže opustit svého otce. Kdyby opustil svého otce, on by zemřel.

²³Řekl jsi svým otrokům: Jestliže váš nejmladší bratr nesestoupí s vámi, nespatříte již moji tvář.

²⁴Když jsme vystoupili ke tvému otroku, mému otci, oznámili jsme mu slova mého pána.

²⁵Potom náš otec řekl: Nakupte nám znovu trochu potravy.

²⁶Odpověděli jsme: Nemůžeme tam sestoupit. Pouze bude–li náš nejmladší bratr s námi, pak sestoupíme, neboť nemůžeme spatřit tvář toho muže, pokud náš nejmladší bratr nebude s námi.

²⁷A tvůj otrok, můj otec, nám řekl: Vy víte, že mi má žena porodila dva syny.

²⁸Jeden mi odešel. Volal jsem: Jistě byl rozsápán, byl rozsápán! Až dosud jsem ho neviděl.

²⁹A i tohoto ode mne berete? Potká–li ho neštěstí, se zármutkem přivedete mé šediny dolů do podsvětí.

³⁰A teď, když přijdu k tvému otroku, svému otci, a chlapec, na němž otcova duše lpí, nebude s námi,

³¹když otec uvidí, že s námi chlapec není, zemře. Tak tvoji otroci přivedou šediny tvého otroka, našeho otce, s žalem dolů do podsvětí.

³²Vždyť tvůj otrok se za chlapce svému otci zaručil slovy: Jestliže ho nepřivedu k tobě, budu před svým otcem navždy vinen.

³³Nyní tedy prosím, ať tvůj otrok zůstane místo toho chlapce za otroka mému pánu a ten chlapec ať se vrátí se svými bratry.

³⁴Vždyť jak bych mohl přijít ke svému otci, když by chlapec nebyl se mnou? Ať nehledím na zlo, které by postihlo mého otce!