2. Samuelova 14

¹Srozuměv pak Joáb syn Sarvie, že by naklonilo se srdce královo k Absolonovi,

²Poslav do Tekoa, a povolav odtud ženy moudré, řekl jí: Medle, udělej se, jako bys zámutek měla, a oblec se, prosím, v roucho smutku, a nepomazuj se olejem, ale buď jako žena již za mnoho dní zámutek mající nad mrtvým.

³I půjdeš k králi a mluviti mu budeš vedlé řeči této. A naučil ji Joáb, co by měla mluviti.

⁴Protož mluvila žena ta Tekoitská králi, padši na tvář svou k zemi, a poklonu učinivši, řekla: Spomoz, ó králi.

⁵I řekl jí král: Což jest tobě? Odpověděla ona: Zajisté žena vdova jsem, a umřel mi muž můj.

⁶Měla pak služebnice tvá dva syny, kteříž svadili se spolu na poli, a když nebyl, kdo by je rozvadil, udeřil jeden druhého a zabil ho.

⁷Aj, teď povstala všecka rodina proti služebnici tvé, a řekli: Vydej toho, jenž zabil bratra svého, ať ho zabijeme za život bratra jeho, kteréhož zamordoval, nýbrž zahubíme i dědice. A tak uhasí jiskru mou, kteráž pozůstala, aby nezanechali muži mému jména a ostatku na zemi.

⁸Tedy řekl král ženě: Navrať se do domu svého, a jáť poručím o tobě.

⁹I odpověděla žena Tekoitská králi: Nechť jest, pane můj králi, na mne ta nepravost, a na dům otce mého, král pak a stolice jeho ať jest bez viny.

¹⁰Řekl také král: Bude-li kdo mluviti co proti tobě, přiveď ho ke mně, a nedotkneť se tebe více.

¹¹Tedy ona řekla: Rozpomeň se, prosím, králi, na Hospodina Boha svého, aby se nerozmnožili mstitelé krve k zhoubě a nezahladili syna mého. I odpověděl: Živť jest Hospodin, žeť nespadne vlas syna tvého na zemi.

¹²K tomu řekla žena: Nechť promluví, prosím, služebnice tvá pánu svému králi slovo. Kterýžto odpověděl: Mluv.

¹³I řekla žena: Proč jsi tedy myslil podobnou věc proti lidu Božímu? Nebo mluví král řeč tuto jako ten, kterýž sebe vinného činí, poněvadž nechce zase povolati vyhnaného svého.

¹⁴Všickniť jsme zajisté nepochybně smrtelní a jako vody, kteréž rozlity jsouce po zemi, zase sebrány býti nemohou, aniž se Bůh na něčí osobu ohlédá; ovšemť i myšlení svá vynesl, aby vyhnaného nevyháněl od sebe.

¹⁵Nyní pak, že jsem přišla ku pánu svému králi mluviti řeči tyto, příčina jest, že mne strašil lid. Protož řekla služebnice tvá: Budu nyní mluviti králi, snad naplní král žádost služebnice své.

¹⁶Neboť vyslyší král a vysvobodí služebnici svou z ruky muže, chtějícího vyhladiti mne i syna mého spolu z dědictví Božího.

¹⁷Řekla také služebnice tvá: Vždyť mi bude slovo pána mého krále k odtušení; (nebo jako anděl Boží, tak jest pán můj král, když slyší dobré aneb zlé,) a Hospodin Bůh tvůj bude s tebou.

¹⁸A odpovídaje král, řekl ženě: Medle, netaj přede mnou toho, nač se já tebe vzeptám. I řekla žena: Mluv, prosím, pane můj králi.

¹⁹Tedy řekl král: Není-liž Joáb jednatel všeho tohoto? I odpověděla žena a řekla: Jako jest živa duše tvá, pane můj králi, žeť se nelze uchýliti na pravo aneb na levo ode všeho toho, což mluvil pán můj král; nebo služebník tvůj Joáb, onť jest mi rozkázal, a on naučil služebnici tvou všechněm slovům těmto,

²⁰A abych tak příkladně vedla řeč tuto, způsobil to služebník tvůj Joáb. Ale pán můj moudrý jest jako anděl Boží, věda, což se koli děje na zemi.

²¹A protož řekl král Joábovi: Aj, již jsem to učinil. Jdiž tedy, přiveď mládence Absolona.

²²I padl Joáb na tvář svou k zemi, a pokloniv se, poděkoval králi, a řekl Joáb: Dnes jest poznal služebník tvůj, že jsem nalezl milost před očima tvýma, pane můj králi, poněvadž jest král naplnil žádost služebníka svého.

²³Tedy vstav Joáb, odšel do Gessur, a přivedl Absolona do Jeruzaléma.

²⁴I řekl král: Nechť se navrátí do domu svého, ale tváři mé ať nevidí. A tak navrátil se Absolon do domu svého, ale tváři královské neviděl.

²⁵Nebylo pak žádného muže tak krásného jako Absolon ve všem Izraeli, aby takovou chválu měl. Od paty nohy jeho až do vrchu hlavy jeho nebylo na něm poškvrny.

²⁶A když střihával vlasy hlavy své, (měl pak obyčej každého roku je střihati, protože jej obtěžovaly, i střihával je), tedy vážíval vlasy hlavy své, a bývalo jich dvě stě lotů váhy obecné.

²⁷Zrodili se pak Absolonovi tři synové a jedna dcera, jejíž jméno bylo Támar, kteráž byla žena vzezření krásného.

²⁸I byl Absolon v Jeruzalémě dvě létě, a tváři královské neviděl.

²⁹A protož poslal Absolon k Joábovi, chtěje ho poslati k králi. Kterýžto nechtěl přijíti k němu. I poslal ještě podruhé, a nechtěl přijíti.

³⁰Tedy řekl služebníkům svým: Shlédněte dědinu Joábovu vedlé pole mého, kdežto má ječmen; jděte a spalte jej. I zapálili služebníci Absolonovi dědinu tu.

³¹A vstav Joáb, přišel k Absolonovi do domu jeho, a řekl jemu: Proč jsou služebníci tvoji zapálili dědinu mou?

³²Odpověděl Absolon Joábovi: Aj, poslal jsem k tobě, řka: Přiď sem, a pošli tě k králi, abys řekl jemu: I proč jsem přišel z Gessur? Lépe mi bylo ještě tam zůstati. Protož nyní nechať uzřím tvář královu. Pakliť jest na mně nepravost, nechť mne rozkáže zabiti.

³³Tedy přišel Joáb k králi a oznámil to jemu. I povolal Absolona. Kterýž přišed k králi, poklonil se na tvář svou až k zemi před ním. I políbil král Absolona.

2. Samuelova 14

¹Když Jóab, syn Serújin, poznal, že ⌈králova mysl je obrácena k⌉ Abšalómovi,

²poslal do Tekóje a nechal odtamtud přivést moudrou ženu. Řekl jí: Dělej, že truchlíš. Obleč si smuteční šaty, nemaž se olejem a chovej se jako žena, která po mnoho dní truchlí nad mrtvým.

³Jdi ke králi a řekni mu ⌈to a to.⌉ Jóab pak ⌈vložil slova do jejích úst.⌉

⁴Tekójská žena pak přišla ke králi, padla tváří k zemi, klaněla se a řekla: Pomoz, králi.

⁵Král se jí zeptal: Co ⌈je s tebou?⌉ Odpověděla: Ach, jsem vdova, můj muž zemřel.

⁶Tvá služka měla dva syny. Rvali se spolu na poli a nebyl, ⌈kdo by je od sebe odtrhl.⌉ Jeden udeřil druhého a usmrtil ho.

⁷A teď povstala celá rodina proti tvé služce a říkají: Vydej nám toho, kdo ubil svého bratra, a usmrtíme ho za život jeho bratra, kterého zabil, a vyhladíme i dědice. Tak by mi uhasili oharek, který zůstal, neponechali by mému muži na povrchu země jméno ani ostatek.

⁸Nato král ženě řekl: Jdi domů a já vydám o tobě příkaz.

⁹Tekójská žena králi odpověděla: Na mně, můj pane a králi, ať je vina a na domu mého otce. Avšak král a jeho trůn ať je nevinný.

¹⁰Král řekl: Jestliže někdo promluví proti tobě, přiveď ho ke mně a nebude se tě již moci dotknout.

¹¹Řekla: Ať král pamatuje na Hospodina, svého Boha, aby nechtěl již krevní mstitel zabíjet a nevyhladili mého syna. Řekl: Jakože živ je Hospodin, tvému synovi nespadne na zem ani vlas.

¹²Žena se zeptala: Smí tvá služka svému pánu a králi ještě něco říct? Odpověděl: Mluv.

¹³Žena řekla: A proč zamýšlíš něco takového proti Božímu lidu? Když král prohlásil něco takového, jako by nesl vinu za to, že nedovolil navrátit se tomu, koho zapudil.

¹⁴Jistě zemřeme a budeme jako na zem vylitá voda, kterou nelze sebrat. Bůh však neodejme život, ⌈má v úmyslu⌉ ⌈nezapudit od sebe zapuzeného.⌉

¹⁵Nuže, přišla jsem ke svému králi a pánu promluvit tuto řeč, protože mě lid zastrašoval. Tvá služka si říkala: Promluvím ke králi. Snad král učiní záměr své otrokyně.

¹⁶Král vyslechne a vysvobodí svou otrokyni z moci muže, který chce vyhladit mě spolu s mým synem z Božího dědictví.

¹⁷Tvá služka si říkala: Kéž mi slovo mého pána a krále přinese upokojení, vždyť můj pán a král je jako ⌈Boží posel,⌉ který rozumí dobru a zlu. Hospodin, tvůj Bůh, ať je s tebou.

¹⁸Král promluvil a řekl ženě: Nezatajuj přede mnou nic, na co se tě zeptám. Žena odpověděla: Nechť mluví můj pán a král.

¹⁹Král se zeptal: Není v tom všem s tebou Jóab? Žena odpověděla: Jakože jsi živ, můj pane a králi, ⌈je to přesně tak, jak⌉ řekl můj pán a král. Tvůj otrok Jóab mi dal příkaz, on vložil do úst tvé služky všechna tato slova.

²⁰⌈Kvůli zvratu⌉ v té věci to tvůj otrok Jóab udělal. Můj pán je moudrý jako Boží anděl a ví všechno, co se děje na zemi.

²¹Král řekl Jóabovi: Dobře, udělám to. Jdi a přiveď mládence Abšalóma zpět.

²²Jóab padl tváří k zemi, klaněl se a dobrořečil králi. Jóab řekl: Dnes tvůj otrok ví, že nalezl milost ve tvých očích, můj pane a králi, protože král provedl záměr svého otroka.

²³Jóab vstal, šel do Gešúru a přivedl Abšalóma do Jeruzaléma.

²⁴Král řekl: Ať se odebere do svého domu, mou tvář nezahlédne. Abšalóm se tedy odebral do svého domu a královu tvář nezahlédl.

²⁵Nikdo v celém Izraeli nebyl ⌈tak velmi opěvován pro svou krásu jako Abšalóm.⌉ ⌈Od paty až k hlavě⌉ na něm nebylo vady.

²⁶Když si nechával ostříhat hlavu -- bylo to vždy na konci roku, kdy se nechával ostříhat, protože ho vlasy tížily, takže se nechal ostříhat -- vlasy z jeho hlavy vážily dvě stě šekelů královské váhy.

²⁷Abšalómovi se narodili tři synové a jedna dcera jménem Támar. Byla to žena krásného vzhledu.

²⁸Abšalóm pobýval v Jeruzalémě dva roky, avšak královu tvář nezahlédl.

²⁹Potom Abšalóm vzkázal pro Jóaba, aby ho poslal ke králi. Ten k němu ale nechtěl přijít. Vzkázal ještě podruhé, ale nechtěl přijít.

³⁰Nato řekl svým otrokům: Podívejte, Jóabovo pole je vedle mého. Má tam ječmen. Jděte a zapalte ho. Abšalómovi otroci zapálili to pole.

³¹Jóab vstal, šel domů k Abšalómovi a zeptal se ho: Proč tvoji otroci zapálili pole, které patří mně?

³²Abšalóm Jóabovi odpověděl: Podívej, vzkázal jsem pro tebe se slovy: Přijď sem, abych tě poslal ke králi se slovy: Proč jsem měl přijít z Gešúru? Bylo by mi lépe, kdybych byl ještě tam. Teď chci vidět královu tvář. Anebo jestli je na mně vina, ať mě dá usmrtit.

³³Jóab šel ke králi a oznámil mu to. Ten Abšalóma zavolal. Když přišel ke králi, klaněl se před králem ⌈tváří k⌉ zemi. A král Abšalóma políbil.