Pláč 1

¹Jak sedí osaměle město, které mělo mnoho lidu! Je jako vdova to, jež bylo velké mezi národy. ⌈Kněžna mezi provinciemi⌉ je vydána nuceným pracím.

²V noci hořce pláče a slzy jí tečou po tvářích. Mezi všemi svými milenci nemá utěšitele. Všichni její přátelé ji nevěrně opustili, stali se jejími nepřáteli.

³Juda byl vystěhován v soužení a v těžké otročině. Bydlí mezi národy, nenalezl místo odpočinku. Všichni, kdo jej pronásledují, ho dostihnou uprostřed velké tísně.

⁴Cesty na Sijón truchlí, protože na svátky nikdo nepřichází. Všechny jeho brány jsou opuštěné, jeho kněží vzdychají, jeho panny jsou sklíčené a jemu je hořko.

⁵Jeho protivníci ⌈získali navrch,⌉ jeho nepřátelům se daří, protože Hospodin ho sklíčil pro množství jeho přestoupení. Jeho děti odešly před zraky protivníka do zajetí.

⁶Od ⌈dcery sijónské⌉ odešla všechna její ozdoba, její knížata jsou jako jeleni, kteří nenašli pastvu, utekli vysílení před pronásledovatelem.

⁷Jeruzalém vzpomíná ve dnech svého soužení a svého bezdomovství na všechny své drahocennosti, které měl od dávných časů. Když jeho lid padl do ruky protivníka a ⌈neměl pomocníka,⌉ protivníci se na něj dívali a vysmívali se jeho zániku.

⁸Jeruzalémská dcera velmi zhřešila; proto se stala nečistou. Všichni, kdo ji ctili, jí opovrhují, protože viděli její nahotu; ona sama vzdychá a obrací se zpět.

⁹Na jejích sukních je její nečistota, nepamatovala na svoji budoucnost. Padla prapodivným způsobem, nemá utěšitele. Hospodine, pohleď na mé soužení, protože nepřítel se vyvyšuje.

¹⁰Protivník vztáhl svou ruku na všechny její vzácnosti, ano, viděla pohanské národy, jak přicházejí do její svatyně, ty, o nichž jsi přikázal, aby do tvého shromáždění nevcházeli.

¹¹Všechen její lid vzdychá, hledají pokrm. Dali svoje vzácnosti za jídlo, aby zachovali život. Podívej se, Hospodine, a pohleď, že jsem opovržená.

¹²Je to ničím pro vás všechny, kteří procházíte kolem? Pohleďte a podívejte se, jestli je bolest jako moje bolest, kterou mě ranil, kterou mě Hospodin sklíčil v den svého planoucího hněvu?

¹³Z výšiny poslal oheň do mých kostí a opanoval je. Rozprostřel síť pro mé nohy, obrátil mě zpět. Učinil mě opuštěnou, celý den jsem nemocná.

¹⁴Má přestoupení jsou svázána do jha, jeho rukou jsou propletena. Vstoupila na mou šíji, přivedl k pádu moji sílu. Panovník mě vydal do rukou těch, proti nimž nemohu obstát.

¹⁵Panovník zavrhl všechny mé siláky v mém středu, svolal proti mně shromáždění, aby rozdrtil mé mládence. Jako v lisu šlapal Panovník pannu, dceru judskou.

¹⁶Nad tím pláču, z mých očí, z mých očí plyne voda, protože je ode mě daleko utěšitel, který ⌈by obnovil mou duši.⌉ Moji synové se stali opuštěnými, protože zvítězil nepřítel.

¹⁷Dcera sijónská rozhazuje rukama, nemá utěšitele. Hospodin přikazuje o Jákobovi, že národy okolo něj se stanou jeho protivníkem. Jeruzalémská dcera se ⌈mezi nimi⌉ stala nečistou.

¹⁸Hospodin je spravedlivý, protože jsem se vzpírala jeho příkazu. Poslyšte, prosím, všechny národy a pohleďte na mou bolest. Moje panny a moji mládenci odešli do zajetí.

¹⁹Volala jsem své milence, ale oni mě podvedli. Moji kněží a starci vydechli ve městě naposled, když si hledali jídlo, aby si zachovali život.

²⁰Hospodine, pohleď, neboť je mi úzko, mé nitro vře; srdce se ve mně převrací, protože jsem byla velmi vzpurná. Venku činí bezdětným meč, v domě je smrt.

²¹Slyšeli, že vzdychám, nemám utěšitele, všichni moji nepřátelé slyšeli o mém trápení a rozjásali se, žes to učinil. Přiveď den, který jsi vyhlásil, aby byli jako já.

²²Všechno jejich zlo ať přijde před tebe a jednej s nimi, jako jsi jednal se mnou za všechna má přestoupení. Vždyť mnoho vzdychám a mé srdce je zemdlené.

Pláč 1

¹Ach, město tak lidné, jakť jest samotné zůstalo, a učiněno jako vdova! Nejznamenitější mezi národy, přední mezi krajinami pod plat uvedeno.

²Ustavičně pláče v noci, a slzy jeho na lících jeho, ze všech milovníků svých nemá žádného potěšitele; všickni přátelé jeho nevěrně se k němu mají, obrátili se mu v nepřátely.

³Zastěhoval se Juda, proto že byl trápen a u veliké porobě, však osadiv se mezi pohany, nenalézá odpočinutí; všickni, kteříž jej honí, postihají jej v těsně.

⁴Cesty Siona kvílí, že žádný nepřichází k slavnosti. Všecky brány jeho zpustly, kněží jeho vzdychají, panny jeho smutné jsou, on pak sám pln jest hořkosti.

⁵Nepřátelé jeho jsou hlavou, odpůrcům jeho šťastně se vede; nebo jej Hospodin zarmoutil pro množství přestoupení jeho. Maličcí jeho odešli do zajetí před oblíčejem nepřítele.

⁶A tak odňata od dcery Sionské všecka okrasa její. Knížata její jsou podobná jelenům, kteříž nenalézají pastvy, a ucházejí bez moci před tím, kdož je honí.

⁷Rozpomínáť se dcera Jeruzalémská ve dnech trápení svého a kvílení svého na všecka svá utěšení, kteráž mívala ode dnů starodávních, když padá lid její od ruky nepřítele, nemajíc žádného, kdo by ji retoval. Protivníciť se jí dívajíce, posmívají se klesnutí jejímu.

⁸Těžce hřešila dcera Jeruzalémská, protož jako nečistá odloučena jest. Všickni, kteříž ji v poctivosti mívali, neváží jí sobě, proto že vidí nahotu její; ona pak vzdychá, obrácena jsuci zpět.

⁹Nečistota její na podolcích jejích; nepamatovala na skončení své, protož patrně klesá, nemajíc žádného, kdo by ji potěšil. Popatřiž, Hospodine, na trápení mé, neboť se vyvýšil nepřítel.

¹⁰Sáhl rukou svou nepřítel na všecky drahé věci její; nebo musí se dívati pohanům, an chodí do svatyně její, o čemž jsi byl přikázal, aby tobě nevcházeli do shromáždění.

¹¹Všecken lid její vzdychajíce, hledají chleba, vynakládají nejdražší věci své za pokrm k očerstvení života. Vzezřiž, Hospodine, a popatřiž, neboť jsem v nevážnosti.

¹²Nic-liž vám do toho, ó všickni, kteříž tudyto jdete? Pohleďte a vizte, jest-li bolest podobná bolesti mé, kteráž jest mi učiněna, jak mne zámutkem naplnil Hospodin v den prchlivosti hněvu svého.

¹³Seslal s výsosti oheň do kostí mých, kterýž opanoval je; roztáhl sít nohám mým, obrátil mne zpět, obrátil mne v pustinu, celý den neduživá jsem.

¹⁴Tuze svázáno jest rukou jeho jho přestoupení mých, tuze spletené houžve připadly na hrdlo mé, porazilo sílu mou; vydal mne Pán v ruku nepřátel, nemohuť povstati.

¹⁵Pošlapal Pán všecky mé silné u prostřed mne, svolal proti mně zástupy, aby potřel mládence mé, tlačil Pán presem pannu dceru Judskou.

¹⁶Pro tyť věci já pláči, z očí mých, z očí mých tekou vody, a že jest vzdálen ode mne potěšitel, kterýž by očerstvil duši mou; synové moji jsou pohubeni, nebo ssilil se nepřítel.

¹⁷Rozprostírá dcera Sionská ruce své, nemá žádného, kdo by ji potěšil; vzbudiltě Hospodin proti Jákobovi všudy vůkol něho nepřátely jeho, mezi nimiž jest dcera Jeruzalémská jako pro nečistotu oddělená.

¹⁸Spravedlivý jest Hospodin, neboť jsem na odpor činila ústům jeho. Slyšte medle všickni lidé, a vizte bolest mou; panny mé i mládenci moji odebrali se do zajetí.

¹⁹Volala jsem na milovníky své, oni oklamali mne; kněží moji a starci moji v městě pomřeli, hledajíce pokrmu, aby posilnili života svého.

²⁰Popatřiž, ó Hospodine, neboť mi úzko; vnitřnosti mé zkormouceny jsou, srdce mé svadne ve mně, proto že jsem na odpor velice činila. Vně meč na sirobu přivodí, v domě pouhá smrt.

²¹Slýchajíť, že já vzdychám, ale není žádného, kdo by mne potěšil. Všickni nepřátelé moji slyšíce o mých bídách, radují se, že jsi to učinil, a přivedl den předohlášený, ale budouť mně podobní.

²²Nechť přijde všecka nešlechetnost jejich před oblíčej tvůj, a učiň jim, jakož jsi učinil mně pro všecka přestoupení má; neboť jsou mnohá úpění má, a srdce mé neduživé.