Píseň písní 8

¹Kéž bys byl bratr mé rodiny, ⌈maminkou mou odkojený.⌉ Jak bych tě potkala, hned bych tě líbala. A nikdo by mě nepomluvil.

²Jak bych se s tebou vodila, hned bych s tebou zamířila k mámě domů, ta mě učívala. Ukojila bych tě vermutem, svých granátů nektarem.

³Hlavou mu na levici ležím, svou pravicí mne objímá.

⁴Zapřísahám vás, dcery Jeruzaléma, nač budit, nač probouzet lásku, dokud nebude chtít.

⁵Kdo je ta, jež stoupá z pouště, o milého se opírá? Pod jabloní probouzela jsem tě, tam počala tě matka tvá, tam počala i zrodila tě.

⁶Chovej mne jak pečetidlo u srdce, měj mě jako pečetítko při ruce. Vždyť láska je silná jako smrt, žárlivost jako záhrobí tvrdá, žár její žárem ohně zhrdá.

⁷Tu lásku neuhasí velká voda, ⌈odplavit ji nedokáže⌉ dravý proud. Byť by kdo za lásku dával vše, ⌈co má,⌉ ⌈vypadal by jak prostoduchý bloud.⌉

⁸Sestřičku malou máme, ani prsa ještě nemá. Co se sestřičkou uděláme, ⌈až začne být žádaná?⌉

⁹Je–li hradbou, cimbuří stříbrné postavíme na ní. Je–li však bránou, deskou cedrovou ⌈musíme ji zahradit.⌉

¹⁰Já jsem hradba. A prsa mám jako věže. Už jsem se ⌈pro něj⌉ stala tou, kterou nepřemůže.

¹¹Vinohrad v ⌈Baal Hamon⌉ měl Šalomoun. Svěřil ten vinohrad správcům, za výnos ať mu každý stříbrných tisíc platí.

¹²Vinice má ⌈je jenom moje.⌉ Šalomoune, ten tisíc si nech. Dvě stě ať mají i správcové na jejích výnosech.

¹³Ty, která přebýváš v zahradách, přátelé naslouchají tvému hlasu. Ať slyším ho i já.

¹⁴Chvátej, můj milý, buď jako srnec, jak samec gazely na horách provoněných.

Píseň písní 8

¹Ó bys byl jako bratr můj požívající prsí matky mé, abych tě naleznuc vně, políbila, a nebyla zahanbena.

²Vedla bych tě, a uvedla do domu matky své, a tu bys mne vyučoval; a jáť bych dala píti vína strojeného, a mstu z jablek zrnatých.

³Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.

⁴Přísahou vás zavazuji, dcery Jeruzalémské, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by sám nechtěl.

⁵Která jest to, jenž vstupuje z pouště, zpolehši na milého svého? Pod jabloní vzbudila jsem tě; tuť tebe počala matka tvá, tuť tě počala rodička tvá.

⁶Položiž mne jako pečet na srdce své, jako pečetní prsten na ruku svou. Nebo silné jest jako smrt milování, tvrdá jako hrob horlivost; uhlí její uhlí řeřavé, plamen nejprudší.

⁷Vody mnohé nemohly by uhasiti tohoto milování, aniž ho řeky zatopí. Kdyby někdo dáti chtěl všecken statek domu svého za takovou milost, se vším tím pohrdnut by byl.

⁸Sestru máme maličkou, kteráž ještě nemá prsí. Co učiníme s sestrou svou v den, v kterýž bude řeč o ní?

⁹Jestliže jest zed, vzděláme na ní palác stříbrný; pakli jest dveřmi, obložíme je dskami cedrovými.

¹⁰Já jsem zed, a prsy mé jako věže; takž jsem byla před očima jeho, jako nacházející pokoj.

¹¹Vinici měl Šalomoun v Balhamon, kteroužto pronajal strážným, aby jeden každý přinášel za ovoce její tisíc stříbrných.

¹²Ale vinice má, kterouž mám, přede mnou jest. Mějž sobě ten tisíc, ó Šalomoune, a dvě stě ti, kteříž ostříhají ovoce jejího.

¹³Ó ty, kteráž bydlíš v zahradách, přáteléť pozorují hlasu tvého, ohlašujž mi se.

¹⁴Pospěš, milý můj, a připodobni se k srně nebo mladému jelenu, na horách vonných věcí.