Kazatel 12

¹Pamatuj na svého stvořitele ve dnech svého jinošství, dříve nežli přijdou zlé dny a dorazí léta, o kterých řekneš: Nemám v nich zalíbení;

²dříve nežli ztemní slunce a světlo, měsíc a hvězdy, a vrátí se mračna po dešti;

³v den, kdy se budou strachem třást strážci domu a udatní muži se budou křivit, ⌈mlečky přestanou pracovat, protože ubyly,⌉ a ty, ⌈kdo se dívají skrze průduchy,⌉ budou temné

⁴a zavřou se dveře do ulice, až se ztiší zvuk mlýnu. Bude se vstávat za hlasu ptactva a všechny popěvky budou přidušeny.

⁵Lidé se budou bát i výšek a postrachu na cestě; rozkvete mandlovník, kobylka se sotva povleče a kapara už nebude působit. Vždyť člověk se ubírá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají.

⁶Dříve nežli se přetrhne stříbrný provaz a praskne zlatá mísa, bude roztříštěn džbán nad zřídlem a zlomí se kolo u studny.

⁷Až se navrátí prach na zem tak, jak dříve byl, a ⌈duch se navrátí k Bohu,⌉ který jej dal.

⁸Marnost všech marností, řekl ten kazatel, všechno je to marnost.

⁹A dodatek: Že byl kazatel moudrý, stále učil lid poznání, uvažoval a bádal, uspořádal mnohá přísloví.

¹⁰Kazatel se snažil nalézt žádoucí slova; je zapsáno to, co je přímé, pravdivá slova.

¹¹Slova moudrých jsou jako bodce a jako hřebíky zatlučené sběrateli. Byla vydána jedním pastýřem.

¹²A dodatek: Můj synu, nech se jimi varovat. Tvořit mnohé knihy, to nemá konce, a mnohé dumání působí únavu těla.

¹³Slovo na závěr všeho, co bylo řečeno: Boha se boj a jeho příkazy zachovávej, protože toto se týká každého člověka.

¹⁴Vždyť ⌈Bůh každé dílo přivede na soud⌉ se vším, co je skryto, ať dobrým nebo zlým.

Kazatel 12

¹A pamatuj na stvořitele svého ve dnech mladosti své, prvé než nastanou dnové zlí, a přiblíží se léta, o nichž díš: Nemám v nich zalíbení;

²Prvé než se zatmí slunce a světlo, a měsíc i hvězdy, a navrátí se hustí oblakové po dešti;

³V ten den, v kterémž se třísti budou strážní domu, a nakřiví se muži silní, a ustanou melící, proto že jich málo bude, a zatmí se ti, kteříž vyhlédají z oken,

⁴A zavříny budou dvéře od ulice s slabým zvukem mlení, a povstanou k hlasu ptačímu, a přestanou všecky slibnosti zpěvu;

⁵Ano i vysokosti báti se budou, a úrazu na cestě, a kvésti bude mandlový strom, tak že i kobylka těžká bude, a poruší se žádost; nebo béře se člověk do domu věčného, a choditi budou po ulici kvílící;

⁶Prvé než se přetrhne provaz stříbrný, a než se rozrazí číše zlatá, a roztříští se věderce nad vrchovištěm, a roztrhne se kolo nad studnicí,

⁷A navrátí se prach do země, jakž prvé byl, duch pak navrátí se k Bohu, kterýž jej dal.

⁸Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, a všecko marnost.

⁹Čím pak byl kazatel moudřejší, tím více vyučoval lid umění, a rozvažoval, zpytoval, i složil množství přísloví.

¹⁰Snažovaltě se kazatel vyhledati věci nejžádostivější, a napsal, což pravého jest, a slova věrná.

¹¹Slova moudrých podobná ostnům a hřebíkům vbitým, slova skladatelů, kteráž jsou vydána od pastýře jednoho.

¹²A tak tedy jimi, synu můj, hojně dosti osvícen býti můžeš. Dělání knih mnohých žádného konce není, a čísti mnoho jest zemdlení těla.

¹³Summa všeho, což jsi slyšel: Boha se boj, a přikázaní jeho ostříhej, nebo na tom všecko člověku záleží.

¹⁴Poněvadž všeliký skutek Bůh přivede na soud, i každou věc tajnou, buďto dobrou, buďto zlou.