Kazatel 1 Porovnání: ČSP vs Kralická

Kazatel 1

¹Slova kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.

²Marnost všech marností, řekl kazatel, marnost všech marností, všechno je to marnost.

³Jaký užitek bude člověk mít z veškeré své námahy, když se bude namáhat pod sluncem?

⁴Generace odchází, generace přichází a země navěky zůstává.

⁵Slunce bude vycházet, slunce bude zapadat. Baží po místě, kde vychází.

⁶Vítr odchází k jihu a stáčí se k severu. ⌈Stáčí se a stáčí, obchází a při svém oběhu se zas vítr vrací.⌉

⁷⌈Všechny potoky tečou do moře a přece není moře plné.⌉ Na místo, z něhož potoky vytékají, tam se i vracejí, aby opět vytékaly.

⁸⌈Všechny věci jsou únavné; člověk to nedokáže vyjádřit.⌉ ⌈Oko se nenasytí viděním a⌉ ucho se nenaplní slyšením.

⁹⌈To, co bylo, je to, co i bude,⌉ a to, co se dělalo, je to, co se bude dělat. Není nic nového pod sluncem.

¹⁰Je nějaká věc, o níž někdo řekne: Podívej, tohle je něco nového? Už to dávno bylo, v dobách, které byly před námi.

¹¹Není žádná památka na věci první. ⌈Ani na poslední, které budou; nebude na ně památka u těch, kteří budou naposled.⌉

¹²Já, kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě.

¹³Uložil jsem svému srdci, aby pátralo a aby zkoumalo s moudrostí všechno, co bylo vykonáno pod nebem. ⌈Ono zlé plahočení uložil Bůh lidským⌉ synům, aby se při něm osvědčili.

¹⁴Viděl jsem všechny skutky, které byly vykonány pod sluncem, a hle, to vše je marnost a ⌈honba za větrem.⌉

¹⁵Co je ⌈zkřivené, nelze narovnat⌉ a nedostatek nelze sečíst.

¹⁶Takto jsem hovořil se svým srdcem: Hle, já jsem rozšiřoval a nabýval moudrosti ⌈nad každého, kdo byl v Jeruzalémě přede mnou.⌉ Mé srdce užilo množství moudrosti a poznání.

¹⁷Uložil jsem tedy svému srdci, aby poznalo moudrost a ⌈poznalo i ztřeštěnosti a pomatenost.⌉ Poznal jsem, že také tohle je honička za větrem.

¹⁸Vždyť v množství moudrosti je množství mrzutosti. Kdo bude přidávat poznání, bude šířit bolest.

Kazatel 1

¹Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.

²Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.

³Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?

⁴Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.

⁵Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.

⁶Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.

⁷Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.

⁸Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.

⁹Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.

¹⁰Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.

¹¹Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.

¹²Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,

¹³A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)

¹⁴Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.

¹⁵Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.

¹⁶Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.

¹⁷I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.

¹⁸Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.