Jób 37 Porovnání: ČSP vs Kralická

Jób 37

¹Ano, mé srdce se kvůli tomu otřese, že až ze svého místa vyskočí.

²Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu hromu, jež vychází z jeho úst.

³Pod celými nebesy ho posílá, k okrajům země své světlo.

⁴Za ním zařve hlas, jeho vznešenost hlasitě zahřmí. Blesky nezadrží, až bude jeho hlas slyšet.

⁵Bůh obdivuhodně zahřmí svým hlasem, činí velké věci, které nepochopíme.

⁶Neboť zavolá na sníh: Padej na zem, též i na průtrž deště, a ve své síle padá průtrž dešťů.

⁷Na ruku každého člověka umístí pečeť, aby všichni lidé poznali jeho dílo.

⁸Zvěř zalézá do houští a přebývá ve svých doupatech.

⁹Vichřice se přižene ze své kobky, chlad od ⌈severního větru.⌉

¹⁰Božím dechem vzniká led, vodní plocha se ocitá v sevření.

¹¹I mračno obtěžká vláhou, jeho světlo rozptýlí oblak.

¹²Ty se pak podle jeho úmyslů valí v kruzích, aby na povrchu ⌈celé země⌉ vykonaly všechno, co jim přikáže.

¹³Užije toho ať už jako trestající hole, ať už ku prospěchu své země, ať už na důkaz milosrdenství.

¹⁴Naslouchej tomu, Jóbe, zastav se a zvažuj obdivuhodné Boží skutky.

¹⁵Rozumíš snad tomu, čím je Bůh pověří, když dovolí, aby se zaskvělo světlo jeho oblaku?

¹⁶Rozumíš snad letům oblaku a podivuhodným skutkům toho, jehož poznání je úplné?

¹⁷Ty, jenž máš horká roucha, když se v poledne země utiší,

¹⁸můžeš spolu s ním rozprostřít oblaka pevná jako zrcadlo odlité z kovu?

¹⁹Oznam nám, co mu máme říci? Kvůli zatemněnosti si to nedokážeme srovnat v hlavě.

²⁰Bude mu snad sděleno, že hodlám promluvit? Copak mu mohl někdo něco říci, když je zmatený?

²¹Lidé však ještě nemohli spatřit světlo zářící v oblacích, dokud nepřešel vítr a nepročistil je.

²²Od severu přichází zlatá záře, hrůzu vzbuzující majestát kolem Boha.

²³Všemohoucího, toho jsme nemohli postihnout. Jeho moc je veliká a přitom právo ani plnou spravedlnost nepotlačuje.

²⁴Proto se ho lidé bojí, ⌈nehledí ani na žádného, kdo má moudré srdce.⌉

Jób 37

¹Takéť se i nad tím děsí srdce mé, až se pohybuje z místa svého.

²Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího.

³Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země.

⁴Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho.

⁵Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, jak.

⁶Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému.

⁷Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého.

⁸Tehdáž i zvěř vchází do skrýše, a v peleších svých obývá.

⁹Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima.

¹⁰Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají.

¹¹Také i při svlažování země pohybuje oblakem, a rozhání mračno světlem svým.

¹²A tentýž sem i tam obrací se moudrostí jeho, aby činil, což by mu koli přikázal na tváři okršlku zemského.

¹³Buď k trestání, neb pro zemi svou, buď k prokazování dobrotivosti, spraví to, že se postaví.

¹⁴Pozorujž toho, Jobe, zastav se a podívej se divům Boha silného.

¹⁵Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb kdy chce osvěcovati světlem oblaky své?

¹⁶Znáš-li, jak se vznášejí oblakové, a jiné divy dokonalého v uměních?

¹⁷A že tě roucho tvé zahřívati bude, když Bůh zemi pokojnou činí větry poledními?

¹⁸Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná?

¹⁹Poukaž nám, co bychom řekli jemu; nebo nemůžeme ani řeči zpořádati pro temnost.

²⁰Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo za mne mluvil, jistě že by byl sehlcen.

²¹Ano nyní nemohou patřiti lidé na světlo, když jest jasné na oblacích, když je vítr prochází a vyčišťuje,

²²Od půlnoční strany s jasnem jako zlato přicházeje, ale v Bohu hroznější jest sláva.

²³Všemohoucí, jehož vystihnouti nemůžeme, ač jest veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí.

²⁴Protož bojí se ho lidé; neohlédá se na žádného z těch, kdož jsou moudrého srdce.