Jób 32

¹Nato již přestali ti tři muži Jóbovi odpovídat, protože byl ve vlastních očích spravedlivý.

²Tu vzplanul hněv Elíhúa, syna Berakeela, Búzijce z čeledi Rámovy. Jeho hněv vzplanul proti Jóbovi, protože prohlásil sám sebe za spravedlivějšího, než je Bůh.

³Jeho hněv vzplanul i proti jeho třem přátelům, protože nenašli odpověď, a přesto Jóba prohlašovali vinným.

⁴Elíhú však ⌈se slovy k Jóbovi⌉ vyčkával, protože byli věkem starší než on.

⁵Když Elíhú viděl, že v ústech těch tří mužů není odpověď, jeho hněv vzplanul.

⁶Tu Búzijec Elíhú, syn Berakeelův, odpověděl. Řekl: Věkem jsem mladý, zatímco vy jste kmeti. Proto jsem se ostýchal a bál jsem se sdílet s vámi své poznání.

⁷Říkal jsem si: Ať promluví dny, hojná léta ať oznámí moudrost.

⁸Avšak je to duch v smrtelném člověku, dech Všemohoucího, který jim dává porozumět.

⁹Nikoli velcí zmoudří, aniž starci porozumí právu.

¹⁰Proto pravím: Poslouchej mě, ano, i já sdělím své poznání.

¹¹Hle, čekal jsem na vaše slova, naslouchal jsem vašim rozumným řečem, dokud neprověříte ty výroky.

¹²Pozorně jsem vás sledoval, avšak hle, Jób nemá, kdo by ho usvědčil, kdo z vás by odpověděl na jeho řeči.

¹³Jenom neříkejte: Nalezli jsme moudrost: Ať jej odvane Bůh, ne člověk.

¹⁴Jób své výroky nezaměřil proti mně a já mu nebudu odpovídat vašimi řečmi.

¹⁵Zděsili se, už neodpovídají, došla jim slova.

¹⁶Budu tedy předpokládat, že nepromluví, protože přestali a už neodpovídají.

¹⁷I já odpovím svým dílem, ano, i já sdělím své poznání.

¹⁸Neboť jsem plný výroků, duch mě svírá v mém nitru.

¹⁹Hle, mé nitro je jako víno, které není otevřeno, praskne jako nové měchy.

²⁰Promluvím a uleví se mi; otevřu rty a odpovím.

²¹Nikomu jistě nebudu nadržovat a nebudu lichotit člověku.

²²Vždyť ani neumím lichotit. ⌈Jak snadno by mě můj Tvůrce odstranil.⌉

Jób 32

¹A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,

²Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.

³Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.

⁴Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.

⁵Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.

⁶I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.

⁷Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.

⁸Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.

⁹Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu.

¹⁰A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.

¹¹Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,

¹²A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.

¹³Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.

¹⁴Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.

¹⁵Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.

¹⁶Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,

¹⁷Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.

¹⁸Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.

¹⁹Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.

²⁰Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.

²¹Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.

²²Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.