Jób 14 Porovnání: ČSP vs Kralická

Jób 14

¹Člověk narozený z ženy je ⌈ukrácen na životě⌉ a nasycen nepokojem.

²Jako květ vzchází a uvadá, prchá jako stín a trvání nemá.

³Ano, na takového otvíráš své oči a chceš mě přivést na soud se sebou.

⁴Kdo učiní z nečistého čisté? Nikdo.

⁵Jestliže jsou určeny jeho dny, počet jeho měsíců je u tebe; jeho hranice jsi ustanovil a nepřekročí je.

⁶Odhlédni od něj, ať si odpočine, dokud si neoblíbí svůj den jako najatý dělník.

⁷Vždyť pro strom je naděje: Jestliže bude vyťat, zase obrazí, jeho ratolest nepřestane růst.

⁸I kdyby jeho kořen v zemi zestárl a jeho pařez odumřel v hlíně,

⁹⌈jen ucítí vodu,⌉ vypučí a vydá ratolesti jako mladý štěp.

¹⁰Avšak muž zemře a bezvládně leží; člověk vydechl naposled a kde je mu konec?

¹¹Vody z jezera zmizely, řeka se vsákne a vyschne.

¹²Tak i muž ulehl a nevstane až do zániku nebes. Neprocitnou a neprobudí se ze svého spánku.

¹³Kéž se stane, že mě schováš v podsvětí, skryješ mě, než se odvrátí tvůj hněv; určíš pro mě lhůtu a pak se na mě rozpomeneš.

¹⁴⌈Zemře–li muž, ⌈ožije snad opět?⌉ Všechny dny své povinné služby budu očekávat, dokud nepřijde mé vystřídání.⌉

¹⁵Zavoláš a já ti odpovím, až budeš dychtit po díle svých rukou.

¹⁶Nyní tedy spočítáš mé kroky; ⌈nedbej na můj hřích.⌉

¹⁷Mé přestoupení je zapečetěno do váčku, mou zvrácenost jsi zastřel.

¹⁸Avšak padající hora zvětrá a skála se pohne ze svého místa.

¹⁹Voda omlela kameny, její proudy odplaví prach země. Tak i naději člověka jsi zahubil.

²⁰Navždy ho přemáháš, až odchází; měníš jeho tvář a posíláš jej pryč.

²¹Jeho synové budou vážení, ale nedozví se to; budou bezvýznamní, ale nebude jim to známo.

²²Jen nad sebou cítí bolest jeho tělo a jeho duše nad ním truchlí.

Jób 14

¹Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

²Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

³A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

⁴Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

⁵Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

⁶Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

⁷O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

⁸By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

⁹Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

¹⁰Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

¹¹Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

¹²Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

¹³Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

¹⁴Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

¹⁵Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

¹⁶Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

¹⁷Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

¹⁸Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

¹⁹Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

²⁰Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

²¹Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

²²Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.