Žalmy 10

¹Proč, ó Hospodine, stojíš zdaleka, a skrýváš se v čas ssoužení?

²Z pychu bezbožník protivenství činí chudému. Ó by jati byli v zlých radách, kteréž vymýšlejí.

³Neboť se honosí bezbožník v líbostech života svého, a lakomý sobě pochlebuje, a Hospodina popouzí.

⁴Bezbožník pro pýchu, kterouž na sobě prokazuje, nedbá na nic; všecka myšlení jeho jsou, že není Boha.

⁵Dobře mu se daří na cestách jeho všelikého času, soudové tvoji vzdáleni jsou od něho, i na všecky nepřátely své fouká,

⁶Říkaje v srdci svém: Nepohnuť se od národu až do pronárodu, nebo nebojím se zlého.

⁷Ústa jeho plná jsou zlořečenství, i chytrosti a lsti; pod jazykem jeho trápení a starost.

⁸Sedí v zálohách ve vsech a v skrýších, aby zamordoval nevinného; očima svýma po chudém špehuje.

⁹Číhá v skrytě jako lev v jeskyni své, číhá, aby pochytil chudého, uchvacujeť jej, a táhne pod sítku svou.

¹⁰Připadá a stuluje se, dokudž by nevpadlo v silné pazoury jeho shromáždění chudých.

¹¹Říká v srdci svém: Zapomenulť jest Bůh silný, skryl tvář svou, nepohledíť na věky.

¹²Povstaniž, Hospodine Bože silný, vznes ruku svou, nezapomínejž se nad chudými.

¹³Proč má bezbožník Boha popouzeti, říkaje v srdci svém, že toho vyhledávati nebudeš?

¹⁴Díváš se do času, nebo ty nátisk a bolest spatřuješ, abys jim odplatil rukou svou; na tebeť se spouští chudý, sirotku ty jsi spomocník.

¹⁵Potři rámě bezbožného, a vyhledej nepravosti zlostného, tak aby neostál.

¹⁶Hospodin jest králem věčných věků, národové z země své hynou.

¹⁷Žádost ponížených vyslýcháš, Hospodine, utvrzuješ srdce jejich, ucha svého k nim nakloňuješ,

¹⁸Abys soud činil sirotku a ssouženému, tak aby jich nessužoval více člověk bídný a zemský.

¹Hospodine, proč stojíš opodál? Proč se skrýváš v dobách soužení?

²Ničema v pýše pronásleduje chudého. Kéž by byli lapeni ⌈do piklů, které kuli!⌉

³Vždyť ničema se vychloubá tužbami své duše, ⌈ten, kdo hrabe pro sebe, zlořečí⌉ a Hospodinem pohrdá.

⁴Ničema ⌈pro svou povýšenost⌉ moc nepřemýšlí. Bůh není -- toť všechno jeho uvažování.

⁵Jeho cesty jsou v každém čase úspěšné, vysoko před ním jsou tvé soudy. Všichni jeho nepřátelé? Nad těmi si odfrkne.

⁶V srdci si říká: ⌈Z pokolení do pokolení⌉ mnou nic nepohne, vždyť neupadnu do zlého.

⁷Jeho ústa jsou plná klení, klamu a útisku; pod jazykem skrývá trápení a nepravost.

⁸Sedí na číhané na ⌈uzavřených místech,⌉ v skrýších nevinného vraždí, svým okem skrytě vyhlíží ubožáka.

⁹Číhá v skrýších jako lev v houští, číhá, aby se zmocnil ubohého. Zmocňuje se ubohého, táhne ho svou sítí,

¹⁰takže je zkrušen a pokořen. Kvůli hordám ničemy bezmocní padají.

¹¹V srdci si říká: Bůh zapomíná, ⌈skryl svou tvář,⌉ nikdy nic neuvidí.

¹²Povstaň, Hospodine! Bože, ⌈pozvedni svou ruku!⌉ Nezapomeň na zkroušené!

¹³Jak to, že ničema pohrdá Bohem? Říká si v srdci: ⌈Nebudeš se tím zabývat, Bože!⌉

¹⁴Ty však vidíš, hledíš na trápení a zášť a vezmeš to do své ruky. Vždyť ubožák ⌈se spoléhá na tebe.⌉ Sirotkovi ⌈se staneš pomocí.⌉

¹⁵Zlom paži ničemy i zlého! Odhal jeho ničemnost, až již žádnou nenajdeš.

¹⁶Hospodin je králem navěky a navždy. Pohanské národy z jeho země zmizí.

¹⁷Hospodine, touhu pokorných jsi vyslyšel. Upevníš jim srdce, popřeješ jim sluchu,

¹⁸abys zjednal právo sirotkovi a utlačenému. Člověk ze země je už nebude děsit.