Izaiáš 51

¹Poslouchejte mne, následovníci spravedlnosti, kteříž hledáte Hospodina, pohleďte na skálu, odkudž vyťati jste, a na hlubokost jámy, z níž vykopáni jste.

²Pohleďte na Abrahama otce vašeho, a na Sáru, kteráž vás porodila, že jsem jej jediného povolal, a požehnal jsem jemu, i rozmnožil jej.

³Nebo potěší Hospodin Siona, potěší všech pustin jeho, a učiní poušť jeho přerozkošnou, a pustinu jeho podobnou zahradě Hospodinově. Radost a veselí bude nalezeno v něm, díkčinění, a hlas žalmů zpívání.

⁴Pozorujte mne, lide můj, a rodino má, nastavte mi uší; nebo zákon ode mne vyjde, a soud svůj za světlo národům vystavím.

⁵Blízko jest spravedlnost má, vyjdeť spasení mé, a ramena má národy souditi budou. Na mneť ostrovové čekají, a po mém rameni touží.

⁶Pozdvihněte k nebi očí svých, a popatřte na zem dolů. Nebesa zajisté jako dým zmizejí, a země jako roucho zvetší, a obyvatelé její též podobně zemrou: ale spasení mé na věky zůstane, a spravedlnost má nezahyne.

⁷Poslouchejte mne, kteříž znáte spravedlnost, lide, v jehož srdci jest zákon můj; nebojte se útržky lidí bídných, a hanění jejich neděste se.

⁸Nebo jako roucho zžíře je mol, a jako vlnu zžíře je červ, ale spravedlnost má na věky zůstane, a spasení mé od národu do pronárodu.

⁹Probuď se, probuď se, oblec se v sílu, ó rámě Hospodinovo, probuď se, jako za dnů starodávních a národů předešlých. Zdaliž ty nejsi to, kteréžs poplénilo Egypt, a ranilo draka?

¹⁰Zdaliž ty nejsi to, kteréžs vysušilo moře, vody propasti veliké, kteréžs obrátilo hlubiny mořské v cestu, aby přešli ti, jenž byli vysvobozeni?

¹¹A tak ti, kteréž vykoupil Hospodin, ať se navrátí, a přijdou na Sion s prozpěvováním, a veselé věčné ať jest na hlavě jejich; radosti a veselé ať dojdou, zámutek pak a úpění ať utekou.

¹²Já, já jsem utěšitel váš. Jakáž jsi ty, že se bojíš člověka smrtelného, a syna člověka trávě podobného?

¹³Že se zapomínáš na Hospodina učinitele svého, kterýž roztáhl nebesa, a založil zemi, a že se děsíš ustavičně každého dne prchlivosti ssužujícího, jakž se jen postrojí, aby hubil? Ale kdež jest pak ta prchlivost toho, kterýž ssužuje?

¹⁴Pospíšíť, aby zajatý propuštěn byl; neboť neumře v jámě, aniž bude míti jaký nedostatek chleba svého.

¹⁵Jáť jsem zajisté Hospodin Bůh tvůj, kterýž rozděluje moře, jehož vlny zvuk vydávají. Hospodin zástupů jest jméno mé,

¹⁶Kterýž jsem vložil slova svá v ústa tvá, a stínem ruky své přikryl jsem tě, abys štípil nebesa, a založil zemi, a řekl Sionu: Lid můj jsi ty.

¹⁷Probuď se, probuď, povstaň, Jeruzaléme, kterýž jsi pil z ruky Hospodinovy kalich prchlivosti jeho, kvasnice z kalicha hrůzy vypil jsi, i vyvážil.

¹⁸Žádný jí nevedl ze všech synů, kterýchž naplodila, a žádný jí neujal za ruku její ze všech synů, kteréž vychovala.

¹⁹Toto dvé tě potkalo, (kdo tě politoval?) zpuštění a setření, hlad a meč. Kdo tě potěšoval?

²⁰Synové tvoji omráčeni jsouc, leží na rozcestí všech ulic, jako bůvol v leči, plni jsouce prchlivosti Hospodinovy, žehrání Boha tvého.

²¹A protož slyš nyní toto, ztrápená a opilá, ale ne vínem:

²²Takto praví Pán tvůj, Hospodin a Bůh tvůj, vedoucí při lidu svého: Aj, beru z ruky tvé kalich hrůzy, i kvasnice kalicha prchlivosti mé, nebudeš ho píti více.

²³Ale dám jej do ruky těch, jenž tě ssužují, kteříž říkali duši tvé: Sehni se, ať přes tě přejdeme, jimž jsi podkládala jako zemi hřbet svůj, a jako ulici přecházejícím.

Izaiáš 51

¹Poslechněte mě, kdo usilujete o spravedlnost a hledáte Hospodina: Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, a na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni.

²Pohleďte na Abrahama, svého otce, a na Sáru, která vás v bolestech porodila. Neboť ⌈byl sám, když jsem ho⌉ povolal, požehnal jsem mu a rozmnožil jsem ho.

³Ano, Hospodin potěší Sijón, potěší všechny jeho trosky, jeho pustinu promění v zahradu Eden, jeho step v Hospodinovu zahradu. Bude se v něm nacházet veselí a radost, písně díků a zvuk prozpěvování.

⁴⌈Věnuj mi pozornost, můj lide, naslouchej mi, můj národe,⌉ protože ode mne vyjde zákon a náhle dám své právo za světlo národům.

⁵Má spravedlnost ⌈je blízko,⌉ má záchrana vzejde a mé paže budou soudit národy. Na mne očekávají ostrovy a v mou paži skládají naději.

⁶Pozvedněte své oči k nebesům a pohleďte na zemi dole, neboť nebesa se rozplynou jako kouř a země zvetší jako oděv a její obyvatelé právě tak zemřou; moje záchrana však zůstane navěky a moje spravedlnost nepomine.

⁷Slyšte mne vy, kdo znáte spravedlnost, lide, v jehož srdci je můj zákon: Nebojte se lidského posměchu, jejich hanobení se neděste.

⁸Vždyť je sežere mol jako oděv, červi je sežerou jako vlnu, ale má spravedlnost zůstane navěky a má záchrana ⌈z generace na generaci.⌉

⁹⌈Probuď se, probuď,⌉ oděj se silou, Hospodinova paže, probuď se jako za dávných dnů, odvěkých generací! Což jsi to nebyla ty, která jsi rozrazila obludu a probodla draka?

¹⁰Což jsi to nebyla ty, která jsi vysušila moře, velikou vodní hlubinu a učinila mořské hloubky cestou, aby prošli vykoupení?

¹¹Hospodinovi vykoupení se navrátí, přijdou s výskáním na Sijón a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, žal a vzdychání utečou.

¹²Já, já jsem váš utěšitel. Kdo jsi ty, že se bojíš člověka, který umírá, a lidského syna, který dopadá jako tráva?

¹³Zapomínáš na Hospodina, který tě učinil, který roztáhl nebesa a založil zemi, a stále po celý den se chvěješ strachem před zlobou utiskovatele, protože se připravil působit zkázu. A kdepak je nyní ta jeho zloba?

¹⁴Spoutaný vězeň bude rychle uvolněn, nezemře v jámě a nebude mít nedostatek chleba.

¹⁵Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který vzdouvá moře, až jeho vlny burácejí -- jeho jméno je Hospodin zástupů:

¹⁶Svá slova jsem vložil do tvých úst a přikryl jsem tě stínem své ruky, abys sázel nebesa a založil zemi a řekl Sijónu: Ty jsi můj lid.

¹⁷Probuď se, probuď, povstaň dcero Jeruzaléma, která jsi vypila z Hospodinovy ruky kalich jeho zloby, do dna jsi vypila kalich závrati.

¹⁸Není, kdo by ji opatrně vedl, ze všech dětí, které porodila; není, kdo by ji držel za ruku, ze všech synů, které vychovala.

¹⁹Tyto dvě rány tě potkaly, kdo ti projeví účast? Zkáza a pohroma, hlad a meč. Kdo tě potěší?

²⁰Tvoji synové leží bezvládně na všech nárožích jako ⌈divoká ovce⌉ v síti; jsou nasyceni Hospodinovou zlobou, napomenutím tvého Boha.

²¹Proto nyní slyš toto, zkroušená a opilá, ale ne vínem!

²²Toto praví tvůj Panovník Hospodin, tvůj Bůh, který vede při svého lidu: Hle, beru z tvé ruky kalich závrati, kalich své zloby; už ho nebudeš více pít.

²³Vložím ho do ruky těm, kdo tě skličovali, kteří říkali tvé duši: Sehni se, ať přejdeme. A pokládala jsi svá záda jako zemi, jako ulici pro ty, kdo procházeli.