2. Samuelova 7

¹I stalo se, že když král seděl v domě svém, a Hospodin jemu dal odpočinutí vůkol přede všemi nepřátely jeho,

²Řekl král Nátanovi proroku: Pohleď medle, já bydlím v domě cedrovém, truhla pak Boží přebývá mezi kortýnami.

³I dí Nátan králi: Cožkoli jest v srdci tvém, jdi, učiň, nebo Hospodin s tebou jest.

⁴Potom té noci stalo se slovo Hospodinovo k Nátanovi, řkoucí:

⁵Jdi a pověz služebníku mému Davidovi: Takto praví Hospodin: Zdaliž ty mi stavěti budeš dům, v kterémž bych přebýval?

⁶Poněvadž jsem nebydlil v domě od toho dne, jakž jsem vyvedl syny Izraelské z Egypta, až do dne tohoto, ale přecházel jsem s stánkem a příbytkem sem i tam.

⁷Nadto kudyž jsem koli chodil se všechněmi syny Izraelskými, zdali jsem jedno slovo řekl kterému z soudců Izraelských, kterémuž jsem přikázal pásti lid svůj Izraelský, řka: Proč jste mi neustavěli domu cedrového?

⁸Protož nyní toto díš služebníku mému Davidovi: Takto praví Hospodin zástupů: Jáť jsem tě vzal z ovčince od stáda, abys byl vývodou lidu mého Izraelského.

⁹A býval jsem s tebou všudy, kamž jsi koli se obracel; všecky také nepřátely tvé vyhladil jsem před tváří tvou, a učinil jsem tobě jméno veliké, jako jméno vyvýšených na zemi.

¹⁰Způsobím tolikéž místo lidu svému Izraelskému, a vštípím jej, a bydliti bude v místě svém a nepohne se více, aniž ho budou více trápiti lidé nešlechetní jako prvé,

¹¹Hned od toho dne, jakž jsem ustanovil soudce nad lidem svým Izraelským, až jsem teď dal odpočinutí tobě přede všemi nepřátely tvými. Přesto oznamujeť Hospodin, že on sám tobě dům vzdělá.

¹²Když se vyplní dnové tvoji, a usneš s otci svými, vzbudím símě tvé po tobě, kteréž vyjde z života tvého, a utvrdím království jeho.

¹³Onť ustaví dům jménu mému, a já utvrdím trůn království jeho až na věky.

¹⁴Já budu jemu otcem, a on mi bude synem. Kterýž když zhřeší, trestati ho budu metlou lidskou a ranami synů lidských.

¹⁵Ale milosrdenství mé nebude odjato od něho, tak jako jsem je odjal od Saule, kteréhož jsem zahnal od tváři tvé.

¹⁶A tak utvrzen bude dům tvůj a království tvé až na věky před tebou, a trůn tvůj bude stálý až na věky.

¹⁷Vedlé všech slov těchto, a podlé všeho vidění tohoto, tak mluvil Nátan Davidovi.

¹⁸Tedy všed král David, posadil se před Hospodinem a řekl: Kdo jsem já, Panovníče Hospodine, a jaký jest dům můj, že jsi mne přivedl v ta místa.

¹⁹Nýbrž ještěť se to málo vidělo, Panovníče Hospodine, že jsi také mluvil i o domu služebníka svého na dlouhé časy, ješto jest to povaha lidská, Panovníče Hospodine.

²⁰Ale což již více má mluviti David před tebou? Však ty znáš služebníka svého, Panovníče Hospodine.

²¹Pro slovo své a podlé srdce svého činíš všecky tyto věci veliké, v známost je uvodě služebníku svému.

²²(Protož zveleben jsi Hospodine Bože, nebo není tobě rovného, anobrž není žádného Boha kromě tebe,) podlé toho všeho, jakž jsme slýchali ušima svýma.

²³Kdo tedy jest jako lid tvůj, jako Izrael, který národ na zemi, jehož by Bůh šel, aby jej sobě vykoupil za lid, a dobyl sobě jména, a učinil tobě, ó Izraeli, tyto veliké věci a hrozné v zemi tvé, před oblíčejem lidu svého, kterýž jsi sobě vysvobodil z Egypta, z pohanstva bohů jejich?

²⁴A vzdělal jsi sobě lid svůj Izraelský, sobě v lid až na věky, a protož, Hospodine, jsi jejich Bohem.

²⁵Nyní tedy, Hospodine Bože, slovo to, jímž jsi se zamluvil služebníku svému a domu jeho, naplniž je až na věky, a učiň tak, jakž jsi mluvil,

²⁶Tak aby zvelebováno bylo jméno tvé až na věky, když se říkati bude: Hospodin zástupů jest Bůh nad Izraelem, a dům služebníka tvého Davida aby byl stálý před oblíčejem tvým.

²⁷Nebo ty, Hospodine zástupů, Bože Izraelský, zjevil jsi mně služebníku svému, řka: Dům ustavím tobě. Protož usoudil služebník tvůj v srdci svém, aby se modlil tobě modlitbou touto.

²⁸A tak již, Panovníče Hospodine, ty sám jsi Bůh, a slova tvá jsou pravda, jimiž jsi zaslíbil služebníku svému dobré věci tyto.

²⁹Již tedy rač požehnati domu služebníka svého, aby trval na věky před oblíčejem tvým. Nebo ty jsi, Hospodine Bože, mluvil, že požehnáním tvým požehnán bude dům služebníka tvého na věky.

2. Samuelova 7

¹I stalo se, když král sídlil ve svém domě a Hospodin mu dal odpočinek od všech jeho okolních nepřátel,

²že řekl král proroku Nátanovi: Pohleď, já sídlím v cedrovém domě a Boží truhla sídlí pod stanovou plachtou.

³Nátan králi odpověděl: Jdi a učiň vše, co ⌈máš na srdci,⌉ protože ⌈Hospodin je s tebou.⌉

⁴Oné noci se však stalo Hospodinovo slovo k Nátanovi:

⁵Jdi a řekni mému otroku Davidovi: Toto praví Hospodin: ⌈Ty mi chceš postavit⌉ dům, abych v něm sídlil?

⁶Vždyť jsem nesídlil v domě ode dne, kdy jsem vyvedl Izraelce z Egypta, až dodnes, ale přecházel jsem ve ⌈stanu jako příbytku.⌉

⁷Ať jsem přecházel se všemi Izraelci kudykoli, řekl jsem snad některému z izraelských kmenů, kterému jsem přikázal pást můj lid Izrael: Proč mi nepostavíte cedrový dům?

⁸A nyní toto pověz mému otroku Davidovi: Toto praví Hospodin zástupů: Vzal jsem tě z pastvin, od ⌈chovu ovcí,⌉ abys byl vévodou nad mým lidem, nad Izraelem.

⁹Byl jsem s tebou, kamkoli jsi šel, a vyhladil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Učiním tvé jméno velké, jako je jméno velikánů na zemi.

¹⁰Nachystám pro svůj lid Izrael území, zasadím ho, bude bydlet na svém místě a nebude se již třást. Bídáci ho nebudou již pokořovat jako na počátku,

¹¹ode dne, kdy jsem ustanovil soudce nad svým lidem Izraelem. Dám ti odpočinek od všech tvých nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že on postaví dům tobě.

¹²Až se naplní tvé dny a ulehneš ⌈se svými otci,⌉ dám po tobě povstat tvému potomku, který vyjde ze tvých beder a upevním jeho království.

¹³On postaví dům pro mé jméno a upevním ⌈jeho královský trůn⌉ navěky.

¹⁴Já ⌈budu jeho⌉ otcem a on ⌈bude mým⌉ synem. Když bude činit zlo, budu ho kárat ⌈lidskou holí a ranami lidských synů.⌉

¹⁵Mé milosrdenství však od něj neodstoupí, jako jsem je odňal od Saula, kterého jsem před tebou odstranil.

¹⁶Trvalý bude tvůj dům i tvé království navěky před tebou, tvůj trůn bude navěky pevně stát.

¹⁷Nátan Davidovi pověděl ⌈všechna tato slova⌉ a ⌈celé toto vidění.⌉

¹⁸Nato král David vešel, posadil se před Hospodinem a řekl: Kdo jsem já, Panovníku Hospodine, a co je můj dům, že jsi mě přivedl až sem?

¹⁹I toto bylo ještě málo ve tvých očích, Panovníku Hospodine, a tak jsi promluvil ještě o domu svého otroka do vzdálené budoucnosti. ⌈Ať je to poučením pro člověka,⌉ Panovníku Hospodine.

²⁰Co ti může David ještě dále říct? Ty znáš svého otroka, Panovníku Hospodine.

²¹Kvůli svému slovu a podle svého srdce jsi učinil ⌈všechny tyto velké věci⌉ a dal jsi to svému otroku poznat.

²²Proto jsi veliký, Panovníku Hospodine. Ano, ⌈není nikdo jako ty⌉ a není Boha kromě tebe -- tak, jak jsme na vlastní uši slyšeli.

²³A kdo je jako tvůj lid Izrael, jediný národ na zemi, kterého šel Bůh vykoupit sobě za lid, a ⌈učinil si jméno,⌉ když vykonal pro ně velké a hrůzu vzbuzující činy, pro tvou zemi. Vyhnal jsi před svým lidem, který jsi vykoupil pro sebe z Egypta, ⌈národy a jejich bohy.⌉

²⁴Určil sis svůj lid Izrael za svůj lid navěky. Ty, Hospodine, ses stal jejich Bohem.

²⁵A nyní, Hospodine Bože, naplň navěky slovo, které jsi promluvil o svém otroku a o jeho domě, a učiň, jak jsi prohlásil.

²⁶⌈Tak bude⌉ tvé jméno veliké navěky, když budou říkat: Hospodin zástupů je Bůh nad Izraelem; a dům tvého otroka Davida bude pevně stát před tebou.

²⁷Ty, Hospodine zástupů, Bože Izraele, jsi odhalil uchu svého otroka a řekl jsi: Postavím ti dům. Proto tvůj otrok našel odvahu modlit se k tobě tuto modlitbu.

²⁸Nyní, Panovníku Hospodine, ty jsi Bůh, tvá slova jsou pravdivá a promluvil jsi ke svému otroku toto dobro.

²⁹Nyní ⌈rač požehnat⌉ dům svého otroka, aby byl navěky před tebou. Ty, Panovníku Hospodine, jsi promluvil a tvým požehnáním bude požehnán dům tvého otroka navěky.